Ráno mě probudily hlasité údery z chodby. Unaveně jsem si promnula obličej a rukou prohrábla vlasy, rány byly silnější a silnější. Otevřela jsem dveře od svého bytu a chtěla jsem vyjít, ale v tom mi zabránily krabice, které byly všude kolem.
„Grr.“ zasyčela jsem, když jsem bosou nohou do jedné kopla. Co tu do čertu všechny ty krabice dělají.
Rány vycházely z protějšího pokoje. Divné, nikdo tu už dlouhý čas nebydlí. Zakousla jsem si do rtu, byla jsem opravdu dost zvědavá a do pokoje, odkud rány vycházely, jsem se chtěla podívat.
Okay, jen nakouknu.
Přes otevřené dveře jsem se koukla. Nikdo tam nebyl, ale rány byly pořád slyšet.
Opatrně jsem vešla dovnitř. „Haló?“ můj hlas se ozýval po prázdném bytě. Nikdo neodpovídal. „Je tu někdo?“ zakřičela jsem znovu, už trochu hlasitěji. Stále se neozývala odpověď, která by mi naznačovala, že tu nejsem sama.
Mou pozornost zaujala věc položená na jedné z krabic. Byla to kniha. Pro mě dost vzácná kniha, Hledání Aljašky. Byla od autora, který pro mě znamenal opravdu mnoho, jeho knihy ve mně vyvolávaly spoustu zvláštních emocí, které jsem neuměla popsat. Od Johna Greena. Opatrně jsem ke knize přešla a bříšky prstu po ní přejela. Byla zaprášená.
Tak moc jsem se zaujala knihou, že jsem nijak nezaregistrovala utichnutí ran.
„Mohu vám nějak pomoci?“ ozval se hlas za mými zády. Leknutím jsem knihu upustila.
„J-já omlouvám se nech…“ zastavila jsem se uprostřed věty. Stál tam on. Ten kluk z včerejška, z podpůrné skupiny.
„Ty?“ řekla jsem poněkud zaraženým tónem.
„Ty?“ zopakoval otázku. Musela jsem se zasmát, celá tahle situace..byla vtipná. Přišlo mi divné, že tu před ním stojím, včera mě odprovodil domů a já ani neznám jeho jméno.
„Co tu děláš?“ nedalo mi to, musela jsem se zeptat. „Já? Já tu teď bydlím.“ nemohla jsem si nevšimnout jeho lišáckého úsměvu na rtech. Počkat cože? Řekl právě, že tady bydlí?
Zorničky se mi zvětšili, začala jsem koktat.
„Jak to myslíš, že tady bydlíš?“ „Přestěhoval jsem se tu, myslím že už bylo načase abych se dostal od matky.“ zasmál se.
Pak jsem si to uvědomila, vloupala jsem se mu do bytu. K čertu. Nejraději bych si dala facku.
„Moc se ti omlouvám!“ „Za co?“nechápavě zvedl obočí.
„Že jsem ti tu jen tak vešla, já, já, slyšela jsem ty rány a přišlo mi divné, že tady někdo je, protože tu už pěkně dlouho nebydlí a..“ začala jsem na něj chrlit slova tak, že mi bylo těžké porozumět. Přerušil mě až jeho smích. Smích?
„Proč se směješ?“ založila jsem si ruce na hruď.
„Je to v pořádku, nezlobím se na tebe. Mimochodem, John Green?“ svůj pohled přesunul na knihu na zemi, kterou jsem upustila, když mě vylekal.
Začervenala jsem se a ohnula jsem se pro knihu, kterou jsem následně položila zpět na krabici.
„Čteš jeho knihy?“ začal se ke mně přibližovat a krabice, které byly vedle mě, začal stěhovat do vedlejší místnosti.
„Děláš si ze mě legraci? Miluji jeho knížky!“ rozjařily se mi oči. Vsadím se, že jsem vypadala jako nějaká holčička která dostala jednu z barbie, po které dlouho toužila.
