Pojď k mámě, Melanie!

Kapitola dvacátá první

„Melisso, pospěš si!" zavolala ještě Marion na svou dceru, která zrovna vcházela do svého pokoje.

Melissa jen přikývla a rychle otevřela skříň. Bezmyšlenkovitě vytáhla černé šaty, které vždycky nosila jen na důležité schůzky, černé punčochy a sako. V pokoji se převlékla. Ani se nechtěla dívat do zrcadla. I kdyby chtěla, stejně by nemohla, bylo rozbité. Podle zvuků z předsíně poznala, že Marion už v koupelně není, proto právě tam zamířila. Jako první popadla hřeben, aby si rozčesala vlasy. Donutila se pohlédnout do zrcadla na svou tvář poznamenanou smutkem a nedávným pláčem. Nelíbilo se jí, co viděla. Hlavně protože chtěla všechny přesvědčit o svém lepšícím se stavu. Opláchla si obličej a sáhla tedy po kosmetické tašce, z níž vyndala líčidla. Téměř automatickými pohyby zamaskovala kruhy pod očima i červené skvrny na tvářích, řasenkou a světlejšími stíny dodala očím trochu příjemnější vzhled. Ano, byl to klam, ale vypadala teď o něco lépe. Melissa si uvědomovala, že teď je lež a klam součástí jejího života. Musí být.

„Holčičko, můžeme jít?" ozvala se Marion znovu, tentokrát o něco naléhavěji.

„Už jdu, mami." S těmito slovy Melissa vešla do chodby, oblékla si kabát a nazula boty.

„Vypadáš lépe, drahoušku," pousmála se Marion.

Melissa jen přikývla. Nebyla si jistá, jestli její matka myslela svá slova vážně nebo jí jen chtěla udělat radost. Ale vlastně jí to bylo jedno. Na sezení s doktorem Hookem se jí nechtělo, ale byla ráda, že na chvíli zmizí zkoumavým a soucitným pohledům své matky. Nevěděla sice, co od terapie čekat, ale s tímhle lékařem se prostě cítila příjemně, proto nebyla nervózní. Svým způsobem by se dalo říct, že se na něj celkem i těšila. Když Melissa nasedala do auta na místo spolujezdce a zapínala si pás, uvědomila si, že vlastně nebere lékařem předepsané léky. V tu chvíli nervozita začala pracovat. Co když to lékař pozná? Co když se bude zlobit a někam ji zavře? Marion svým trikem obelstila, její matka věřila, že léky bere. Netušila, kde vlastně tablety končí.

„Vypadáš vyděšeně, holčičko," poznamenala do ticha Marion.

Melissa se pokusila o úsměv a podívala se na starší ženu vedle sebe.

„Jen jsem trošku nervózní. Nevím, jaké to bude," zalhala Melissa. 

Marion jen přikývla a povzbudivě se usmála.

„Bude to v pořádku. Nebude to asi moc příjemné, minimálně teď poprvé, ale pomůže ti to, uvidíš. A navíc, doktor Hook je skvělý člověk," pokoušela se ji uklidnit.

Tentokrát přikývla Melissa a do areálu nemocnice už dojely v tichosti. Marion zastavila před vchodem do pavilonu a pak auto odjela zaparkovat. Melissa stála před budovou a uvědomila si, že už začíná být tepleji a dokonce ani není taková tma. Jak mohl čas takhle klidně plynout? Jak je možné, že se blíží jaro? A ona si toho nevšimla? Rozhlížela se kolem sebe. Sledovala utrápené tváře těch, kteří mířili do nemocnice se svými problémy. Trochu se v nich poznávala. Naopak ti, kteří mířili ven, ti jí byli absolutně cizí. V jejich tvářích četla známky úlevy, u některých dokonce i stopy naděje a radosti. Její pozornost upoutala žena, která zrovna vycházela ven. Podle vypouklého bříška byla ve vyšším stupni těhotenství. Usmívala se. Melissa ji pozorovala a hlavou jí vířila spousta pocitů, v nichž se ani nepokoušela zorientovat. Věděla, že by je od sebe stejně nerozeznala, ani je nedokázala utišit. Najednou pocítila velice silnou potřebu říct ženě, aby na své děťátko dávala pozor a ani na vteřinu ho nespustila z očí. Chtěla jí říct, jaká příšerná bolest čeká matku, která své dítě neochrání. Musela přece tu neznámou ženu varovat před tím, že je svět hodně nebezpečné místo. Neznámá žena se zastavila a vytáhla z kabelky telefon. Melissa poznala, že tohle je její příležitost nastávající matku varovat, proto se pomalu rozešla jejím směrem.