Nightmare dressed like a Daydream - Tom Riddle

5. kapitola

,,Takže?'' Nadskočila jsem, když na mě náhle zezadu promluvil známý hlas.
,,Nemůžeš svůj příchod nějak ohlásit?! Málem jsem tam kvůli tobě přidala víc těch zlobřích hlenů!'' popuzeně jsem zavřela flakónek s hleny a naklonila se více nad kotlík, abych zkontrolovala barvu lektvaru.
Minulou hodinu lektvarů jsem nestihla udělat vše, co profesor požadoval, a tak jsem se mimo vyučování vydala dodělat si pár lektvarů. Profesor si mě alespoň více oblíbí. V tmavé učebně lektvarů bylo jen pár studentů, kteří tu byli kvůli nějakému trestu, nebo si dodělávali testy.
,,Než ti odpovím, tak mi nejdřív pověz, proč chceš abych tam s tebou šla zrovna já?'' Koutkem oka jsem ho sledovala a při tom míchala lektvar. Lehce se zamračil a sledoval, jak míchám.
,,Ani nevím. Připadala jsi mi celkem...chytrá.'' Znělo to jako když chce ještě něco dodat, ale už neřekl ani slovo, pouze mě upřeně sledoval. Popravdě jsem měla už několik dnů rozhodnuto, že tam s ním půjdu, ale snažila jsem se zachovat chladnou hlavu a nejančit, jako při našem minulém rozhovoru. Teď jsem však znejistěla, když jsem si konečně uvědomila, jak je hezký.
,,No, tak já tam s tebou půjdu.'' Odvětila jsem a vypadalo to spíše jako když to říkám kotlíku než Riddlovi.
,,Fajn, takže dneska v devět večer před zmijozelskou společenskou místností.'' pronesl lehce a odešel z učebny. Těžce jsem vydechla. Do čeho jsem se to zase dostala?

***

Oblékla jsem si sukni těsně nad kolena- celkem odvaz! A černý teplý svetr v domnění toho, že bude ve sklepení zima a před devátou se vykradla ze společenské místnosti. Byla jsem hrozně nervózní.
Na rozechvělých nohách jsem sestoupala po točitých schodech do sklepení a změtí tmavých chladných chodeb jsem zamířila ke zmijozelské místnosti. Jak jsem mohla čekat, Tom tu již stál. Ihned si mě všiml, ale dál studoval zašlou mapu, kterou měl v ruce. Beze slova jsem k němu přišla a sledovala ho, jestli se uráčí mě alespoň pozdravit. Po chvíli ke mně zvedl hlavu od mapy- jakoby si teprve teď všiml, že jsem přišla- a pousmál se.
,,Jsi tu včas.'' odvětil a stále vypadal, jak když je duchem nepřítomen. ,,Takže, pojďme.'' Vedl mě bludištěm chodeb, ochlazovalo se a stěny byly čím více oslizlé. Náhle jsme zastavili před zdí. Byla to slepá ulička.
,,Takže mi chceš říct, že jsou to tajné dveře?'' Tom se pouze ušklíbl, vytáhl hůlku a přistoupil ke zdi. Začal mumlat nějaká zaklínadla. Bohužel jsem nic pořádně neslyšela. Po chvíli jsem uslyšela náraz kovadliny o kovadlinu a šoupání kamene. Zeď se otevřela a utvořil se malý průchod, takže jsme se museli skrčit, když jsme lezli dovnitř. Šel první.
,,Jsi si jistý, že je to bezpečné?'' zeptala jsem se ho, když jsem se rozhlédla, co se skrývá za průchodem. Ocitli jsme se v úzké chodbě, ve které bylo mnoho potrubních trubek. Na kamenné zemi byla voda, která občas vytékala z nějakých špatných spojů v trubkách.
,,Jsme přesně tam, kde jsem si myslel, že budeme.'' Prohodil a namířil si to přímo do chodby.
,,Nechci být paranoidní, ale nemyslíš, že bys měl být trochu více opatrný? Co když tu jsou nějaké pasti? Nebo co když to jsou trubky s horkou vodou a kvůli našim otřesům se rozlomí a opaří nás voda v nich?'' Pobaveně se na mě otočil.
,,Klid, jsou to jen trubky.'' Klidně pokračoval dál v cestě. Nejistým krokem jsem pokračovala za ním.

Hi! Tak co, jak se vám mé veledílo zatím líbí? 😆🌸
Díky za hlasy a comenty🦄✨
AaB❤️