Sirotčinec Slečny Peregrinové Pro Podivné Děti - Příběh Nového Podivného

Kapitola 1

Psal se rok 1940 když jsem kvůli válce musela odjet od mého bratra kterého donutili jít na vojnu. i když mi je osmnáct, navzájem jsme se drželi a křičeli, nechtěli jsme se opustit. na své schopnosti jsem v ten moment ani nepomyslela, ale přála bych si to změnit. odtrhli nás, mně odvlekli a mého bratra postřelili. na svojí podivnost jsem si vzpomněla až když mě nasoukali do vlaku.bratr krvácel a já si přála tam být, pomoci mu. najednou jsem si v okně všimla odrazu dětí - jeden navlečený v jakýchsi džínech a proužkovaném triku, pak chlapec v obleku a cylindru, celý "nastylovaný". dalších jsem si nijak extra nevšímala, byli oblečení v normálních šatech, které jsem vídala běžně. až na jednoho kluka - měl bundu, rukavice,kapuci přetáhlou přes hlavu, dlouhé boty a dlouhé kalhoty. nechápala jsem, zírala jsem na něj, oblékl se tak akorát na zimu - důvod, proč mě to překvapovalo, byl prostý. ten den bylo horko a já, v tenounkém svetříku, a oblečení tenkém že by se hodili tak k moři, jsem cítila jak mi stéká pot. po chvíli jsem zjistila proč se tak oblékl - podíval se na mě ale místo tváře tam nic neměl. byl neviditelný. vstala jsem a šla za nimi. jak jsem šla za nimi všimla jsem si holčičky s botami asi z kovu. proč je asi nosí? vešla jsem za nimi do vagónu pro první třídu. jak si sedali, všimli si mě -dívky, ztuhlé jako kámen, stojící ve dveřích s mírně otevřenou pusou - všichni se divili. já taky. "P-proč nosí ty boty?" vytlačila jsem ze sebe. a pak mi to došlo. ta malá, s kovovými botami, je lehčí než vzduch. jsou z té knihy. došla mi jedna věc - vznášela jsem se. foukala jsem pod sebe abych se vznášela a oni nic neslyšeli. naštěstí, jim to nedošlo. jakmile se ani jeden nedíval, přitáhla jsem se dolů. hned co jsem stála na pevné zemi, omdlela jsem. to poslední co jsem slyšela, bylo "Můj ty bože!" byl to dívčí hlas, trochu hrubý, ale ne moc. pak se ozvalo mužským hlasem, jemným ačkoli pohrdavým, "Vona je mrtvá? Můžu jí probudit?" a pak se ozval znovu ženský hlas, sebevědomý ale ne ten stejný jako předtím "Není mrtvá! omdlela!" a pak jsem odpadla do hlubokého spánku. probudila jsem se položená na sedačce, všechny oči upřené na mě. "Zeptám se znovu, proč nosí ty boty?" ukázala jsem na kovové boty té malé s hnědými vlasy. "A proč je neviditelný?" a ukázala jsem na chlapce zabaleného do oblečení. chtěla jsem se jen ujistit "vou vou vou, zpomal holka.první se ptáme my a ne oběť" zděsila jsem se "O-oběť?" řekla jsem a nějaká holka okřikla toho  kluka. "o ně se nezajímej. Horác Somunsson, těší mě" řekl a podal mi ruku.  jeho jméno mu sedělo. byl oblečený v obleku a měl cylindr. "A jak zní tvé jméno?"  Ztuhla jsem. "N-Nina Opaliová" řekla jsem a snažila se nekoktat. Byl to on - ne, oni. Ti podivní, o kterých jsem si přála aby existovali, doopravdy existovali. Byli tu - a stáli (někteří seděli) přímo přede mnou. Horác měl nataženou ruku, trvalo asi pět sekund než jsem zareagovala a potřásla mu jí. "Ty jsi podivná?" Řekl kluk zabalen do bundy a dalšího zimního oblečení. Nějaký kluk (pravděpodobně Enoch) ho šťouchl loktem do žeber a on vyjekl "Řeknu že ne, a ty se tu mezitím roztaješ. Řeknu že ano, a vy mně budete vyslýchat. Nechci ani jedno. Řekněme jen, že vím kdo jste. Alespoň trochu. Sundej si to, ať se neupečeš, Millarde." Řekla jsem sebejistě. Podíval se na mě. "Jak to, že znáš moje jméno?" Řekl malinko zmateně. "Jak jsem řekla, něco málo o vás vím." "Takže jsi podivná!" Vykřikl Enoch "nemusím být podivná abych vás znala" řekla jsem a jedna holčička (Oliva, ano, určitě Oliva) se na mně podívala se strachem v tváři "a ty jsi...stvůra?" Pak jsem jen pozorovala jak se vyděsila a přiběhla k dívce která do teď  byla zticha "hele, pokud si stvůra, tak vypadni anebo ti vlastníma rukama utrhnu obě ruce!!!!" Vyděsila jsem se tak moc že jsem nadskočila. "Uklidni se Bronwyn, ještě nevíme kdo nebo co ona je" "ale přísahám bohu že pokud je stvůra tak jí nacpu včely do očí!" Řekl (dle mého úsudku) Hugh a vypustil pár včel které mi šly do očí a já se zděsila na tolik že jsem ze sebe vypustila tolik vzduchu kolik jsem jen dokázala.  "Moje včely!!! Co jsi to udělala!?" "Lekla jsem se! Poslat mi včely do očí když ani nejsem stvůra, fakt nápad roku!" Řekla jsem "ty jsi nikdy neviděla ymbrynu že?" Řekl mi Horác a pak dodal "zdálo se mi o tobě. Jsi podivná která žila jen s bratrem protože ti umřeli rodiče a také -" poklonil se a já tak trochou věděla proč jenže než jsem to stihla vysvětlit on pokračoval "jsi potomek jednoho z nejmocnějších podivných v celé historii, Palentoluse Opaliho! Taktéž vlastníš jeho hodiny které vracejí čas a kvůli kterým Palentolus zemřel! Jaká čest se s vámi setkat...." Millard zvedl bleskovou rychlostí hlavu a podíval se na mě "to není možné...vždyť rod Opaliů měl pouze syny a žádné dcery!" "Myslí si to většina lidí" řekla jsem trochu ztrápeně. "Poslouchejte, za tenhle den jsem přišla o bratra a včely mi chtěly vydloubnout oči" začala jsem ale Hugh mi skočili do řeči "omlouvám se" řekl trochu uraženě  ale lítostně "já taky, nechtěla jsem je zabít ale polekaly mě" řekla jsem a snažila jsem se znít mile. Pak jsem si vzpomněla na bratra - mohu se s těmi hodinkami vrátit a pomoci mu. Ale rozhodla jsem se že to neudělám. Kdybych to udělala dali by měl do jiného vlaku a já bych nepotkala Millarda, Horáce, Hugha a tak dále.radši jsem zůstala tam kde jsem byla. Pak jsem pokračovala "a jediného co teď chci je...vystoupit a jít co nejdál od tohohle vlaku!" Vykřikla jsem, vstala a dala se na odchod. Takovou dobu jsem snila že existují a ačkoli byla čest mluvit s nimi, chtěla jsem najít bratra. Vím že jsem mohla vrátit čas ale nechtěla jsem riskovat že by ho střelili podruhé. Už jsem chtěla odejít když mě někdo chytil za rameno. Promluvil na mě. "Promiň že jsme na tebe šli tak zhurta..Já jsem Emma" řekla a já se otočila "ty dokážeš vytvořit oheň" řekla jsem a ona mi odpověděla "ano, ty taky" uchechtla jsem se a znovu si sedla. Povídali jsme si a všichni mě zaplavovali otázkami.odpovídala jsem na ně a oni odpovídaly na ty moje, vyprávěli jsme si příběhy a já se seznámila se zbytkem - a pak přišel průvodčí. Měl na sobě oblek a sluneční brýle. "Jistě! Málem bych zapomněl" řekl Horác a začal vytahovat jízdenky. "Já nechci ty Vaše pitomé jízdenky" řekl průvodčí a všichni jsme stuhli. Průvodčí si sundal brýle a my jsme prohlédli na jeho oči - byly celé bílé a vyvolávaly v nás strach. Ten Průvodčí byl stvůra.