Hope Dies Last

Vzkaz

Stiles

S Isim se ještě povalujeme v posteli. Užíváme si sami sebe dokud to jde. Isaac se pootočí a podívá na mě, s tak krásným úsměvem, že se rozteču.

,,Sti?"

,,Něco se děje?"

Optám se ho.

,,Ne, vše je v naprostým pořádku. Já jen, nechtěl bys Rosi pořídit sourozence?"

Vysloví otázku a najednou se zatváří značně nervozně.

Nepřekvapí mě to, sám jsem uvažoval o tom, že je načase mít další dítě.
Usměji se na manžela, políbím ho a zašeptám.

,,Chci. Jen nevím zda to půjde, však víš, že Rosi byla náhoda a překvapení. 
Ale určitě bych se mohl zeptat Deatona."

,,Stilesi, mě nezáleží zda se nám to podaří, stejnou cestou jako s Rosi, rád si s tebou dítě adoptuji, přeci jen v kojeňáku jich je spousty, kteří potřebují milující rodinu. Mě záleží jen na tvém štěstí, a na rodině. Přál bych si velkou rodinu."

Poslední větu skoro zašeptá.

,,Miluju Tě Isi, hned zítra vyzvednu papíry k adopci," řeknu šťastně a přitulím se ještě blíže k němu.

Po tak krásném dopoledni stráveném v posteli, jsme museli vstát a zas začít pracovat.

Isaac se po telefonu domluvil se svým šéfem, na podvečerní schůzku, aby ukončil kariéru Lacrosového hráče. Domluvil se s Peterem, že s ním bude podnikat, aby mohl být se mnou a Rosi, a v budoucnosti dalším dítětem doma.
A já si chystal podklady do školy. Od pondělka zas začíná, teď jsme měli volno.

,,Tatínkové jsem doma!" slyším malou křičet u schodů. Vydám se ze své pracovny k ní, když scházím schody naskytne se mi ten nejkrásnější pohled na světě.
Malá objímá Isaaca a dává mu pusinku, a pak její slova ty mě dorazí a rozněžní ještě víc.

,,Mám tě moc ráda tatínku," není nic krásnějšího než pohled na lidi co milujete nejvíc na světě, jak jsou šťastný, a že ten pohled co mám já, je jak vystřižen z časopisu o dokonalé rodině.

Sejdu k nim a oba se na mě vrhnou. Je z toho bitka kdo koho zlechtá dřív.

Isaac

Od dnešního dokonalého dopoledne a slibu, že si adoptujem další miminko mám pocit zas toho dokonalého štěstí, které jsem měl na naší svatbě. Od fiaska s Derekem jsem si byl nejistý, bál jsem se, že ztratím Rosi a Stilese.
Teď sedím na gauči s mýma láskama a koukáme na Ledové království, prostě takové normální odpoledne s rodinou.
Malá si dokonce oblékla šaty, které ji ušila Lydia, aby byla podobná Anně. Tancuje a zpívá.
Se Stilesem nestačíme ani natáčet.
Prostě rodinné odpoledne, kde si přejete zastavit čas a zažívat to pořád dokola.

Než se naději nastal čas odjet na pracovní schůzku s trenérem.

,,Tatí můžu jet s tebou?"

Přiběhne za mnou Rosi.

Než stačím něco říct, přijde Stiles.

,,Broučku, Tatínek jede na pracovní schůzku. Pojedeš s ním příště, ano? Neboj se brzy se nám vrátí."

Vděčně se na něj podívám, dám jim oboum pusu a vycházím ven.

S trenérem jsem se celkem rychle domluvil. Chápal, že víc jak na sport jsem myslel na rodinu.
A že od ní nechci už nikam odjíždět. Podáme si ruce a já odchazím.
V kapse se mi rozezvoní telefon a já v domnění, že je to Stiles ho zvednu. Překvapí mě volající, domluvíme se na schůzce ve staré továrně. Když tam dorazím, nestačím nic říct, někdo mě ze zadu chytne a zabodne drápy do krku.
Před očima mi začnou probíhat všechny vzpomínky na Stilese. Na ranní milování, na slib, že si adoptujem miminko, na všechny krásné chvíle s ním.
Když ta osoba vyndá drapy promluví na mě.