Hope Dies Last

Paris

Isaac

Jako každé ráno vstanu zapnu kávovar a namažu si bagetku. Je to takový rituál. Nebo byl?

Nevím, do Paříže jsem se vrátil před sotva měsícem.
Byl jsem na náštěvě smečky v Beacon Hills, teda aspoň myslím.
Poslední dny se cítím zmatený. Mám pocit, že ani byt kde teď bydlím není můj.
Ale můj terapeut mi říká, že je to následek šoku, to že si nepamatuji věci a to že mi umřela blýzká osoba.

Umřela Allison, ale nechápu, že se ten šok drží tak dlouho. Podle novin už je to přes šest let.
Možná sedm nebo osm. Pořád mám pocit, že mi něco chybí, jako bych nebyl sám sebou. Taky se mi stává, že neovládám o uplňku svého vlka.

Po vypití kávy se vydám do centra Paříže. Mám tu své oblíbené krámky. Před prací tu rád nakupuji. Vejdu do jednoho krámku, prodávaj se tu knihy a drobnosti domu. Procházím stojánek s knihama v angličtině a sáhnu po Harrym Potterovi.
Nevím proč vždyť jsem k tomu nikdy nebyl, abych četl tyhle knížky.
Vlastně nikdy v životě jsem je nečetl. Ale jen ji otevřu vím, že znám obsah kapitol. Tohle se mi tenhle měsíc stalo víckrát, že jsem vzal do ruky věc o které jsem si byl jistý, že bych jí normalně odmítl. Ale nyní si je beru běžně. Tuhle ráno jsem si dělal palačinky, a asi jsem neodhadl množství, protože byly zhruba pro tří členou domácnost, a já žiju sám.

Zajdu si do kavárny. Po tom nákupu knihy, kterou bych nečetl jsem si potřeboval dát kávu. Mám tu jednu oblíbenou s výhledem na věž. Hrají tu staré hitovky, jako je Ella Fitzgerald, Frank Sinatra, nebo Imaldu May. Za normálních podmínek bych to nesnášel, ale jak říkám nejsou normální podmínky. Tahle hudba mi něco, či někoho připomíná. Jen co mi donesou kávu a já zůstanu u stolu sám slyším jednu známou píseň je od Peggy Lee. Zavřu oči, a nechám se tóninou unášet.

Nevím proč, ale ta píseň mi vyloudí úsměv na tváři. Jako bych na ní měl mít krásnou vzpomínku, tu kterou si nepamatuji. Ješte jedna divná věc se mi stává, občas mě na ulici zastaví lidé a chtěj semnou fotku, nebo aspoň podpis. Nepamatuji si, že bych se proslavil. Zaplatím za kávu a odcházím na náměstí. Jdu ke kašně.

Najednou mi cestu zastoupí Hale.

Peter Hale.

,,Isaacu, tady seš.
Víš jak je těžké tě vystopovat? Co tu děláš?"

On na mě mluví jako bychom byly přátelé.

,,Co to? Proč si mě hledal? Já? Co tu dělám? Já myslel, že ti to snad smečka řekla, odešel jsem z Beacon Hills po smrti Alison," odpovím mu, jeho ta odpověď zarazila.

Kouká na mě udiveně, pak se v jeho očí zjeví pochopení.

,,Někdo si pohrál s tvou myslí. Změnil ti vzpomínky a některé sebral úplně."

,,Co? Jak mi mohl někdo změnit vzpomínky?"

Překvapí mě to, ale smysl to dává.

Proto mi jsou věci, lidé či písně tak povědomé, a zároveň nepovědomé.

,,Jednoduše musí je změnit někdo, kdo je už dlouho Alfa. Své schopnosti plně ovládá."

,,A ty znáš některé mé vzpomínky?" optám se ho roztřeseně.

,,Né jen to. Já jsem jejich součástí," odpoví mi.

,,Řekni mi vše na co si o mě vzpomeneš. Chci je všechny znát."