Zbytek víkendu jsem pomáhala doma našim. V pondělí mě táta vzal zase do školy. Když jsem vystoupila z auta, první co jsem spatřila byl Lucas s Nolanem, kteří kouřili před školou. Počkala jsem až táta odjede a potom jsem se pomalým krokem vydala ke škole. Měla jsem sklopenou hlavu, ale cítila jsem na sobě jejich pohledy. Chtěla jsem co nedřív zapadnout dovnitř a celý den se jim vyhýbat. Ale takové štěstí asi nemám.
"Winnie," zastavil mě Nolanův hlas. Povzdychla jsem si a otočila se. "Jak sis užila zbytek víkendu?"
"Byl úžasný," nasadila jsem úsměv. "Nepotkala jsem ani jednoho kreténa." střelila jsem pohledem po Lucasovi, který se zamračil.
"A nevíě co je s Elenou?" poškrábal se Nolan nervozně ve vlasech. "Zkoušel jsem jí zavolat, ale spadl jsem do schránky.."
"Těžko říct," pokrčila jsem rameny. "Promiň, ale už bych měla jít." udělala jsem krok dozadu a omylem vkročila do cesty nějakýmu klukovi. Ten do mě narazil a já spadla na zem.
"Jsi snad blbá? Nemůžeš se dívat na cestu?!" zeptal se naštvaně. Chtěl kolem mě projít, ale Lucas se mu postavil do cesty.
"Neměl ses čumět do toho mobilu," zavrčel na něho. "A teď se jí omluv."
"Proč bych to jako dělal?" ušklíbl se kluk a já věděla, že to neměl říkat. Lucas ho chytl za triko a v očích měl hněv.
"Protože jsem ti to řekl," zasyčel. "A to stačí!" Dřív než ho štihl praštit, Nolan ho od toho kluka odtáhl.
"Tak sorry," podíval se na mě ten kluk. Potom co nejrychleji odešel a já tam zůstala stát s klukama. Celá zmatená z toho, co se tu právě stalo.
"Asi bych ti měla poděkovat," odkašlala jsem si, když mezi námi bylo trapné ticho. "Takže děkuju."
"Nemusíš děkovat," odpověděl Lucas a zapálil si novou cigaretu. "Nikdo by se tak k holce neměl chovat.. A ani já ne.."
"Páni," ozval se Nolan, který se na nás střídavě díval. "Nejsi nemocný, kámo?" zkusil mu sáhnout na čelo, ale Lucas uhnul.
"Jsi můj nejlepší kamarád, ale i tak ti můžu rozbít hubu," zasyčel na něho a Nolan se uchechtl. Potom se Lucas podíval na mě a já v jeho pohledu viděla něco nového. "Měla by jsi jít. Zachvíli bude zvonit, Princezno."
"Máš pravdu," přikývla jsem a upravila si tašku. "Uvidíme se později." pousmála jsem se na Nolana a rychle zmizela ve škole. Nic jsem nechápala. Měla bych se od Lucase držet dál, protože mě může přivést do problému.. Ale to nějak nezvládám.
"Jaký večírek?" zeptala jsem se překvapeně, když jsem s mámou dělala večeři.
"Táta si chce pozvat pár známých, abychom jim to tady ukázali," vysvětlila. "A napadlo nás, že by sis mohla pozvat někoho ze školy."
"Mami ze školy znám jen Elenu," zamumlala jsem. "Takže to až tak velký večírek nebude."
"Máš na to celý týden, medvídku.. Zkus se seznámit a pozvat je, dobře?" políbila mě na čelo a pustila se do krájení zeleniny. Když už nepotřebovala pomoct, odešla jsem nahoru k sobě do pokoje.
Dodělala jsem si domácí úkoly a když se táta vrátil domů, šli jsme se navečeřet. Ozval se zvonek a máma s tátou se na mě podívali. "Co? Nevím kdo to může být," pokrčila jsem rameny. Když se ani jeden nezvedal, s povzdechem jsem šla otevřít. "Eleno?" vydechla jsem překvapeně. "Co tady děláš?"
"Říkala jsem si, jestli se nechceš jít projít," usmála se. "Doma se nudím.." vysvětlila.
"Dobře," přikývla jsem. "Počkáš minutku? Jen to řeknu mamce a skočím si pro svetr." Elena přikývla a já odešla zpět do kuchyně. "Můžu jít s Elenou chvilku ven? Dojdu brzo."
"Jen utíkej," usála se máma. "Máme tě rádi."
"Já vás taky," oboum jsem věnovala pusu na tvář a spěchala k sobě do pokoje, kde jsem si vzala svetr. Oblíkla jsem si a seběhla dolů, kde jsem se obula do tenisek. "Můžeme jít." mrkla jsem na Elenu.
Vyšli jsme z domu a zamířili k parku. "Nolan mě pozval na rande." řekla z ničeho nic. Zarazila jsem se a překvapeně zamrkala.
"Páni," vydechla jsem. "To je úžasné, El!" rychle jsem jí objala.
"Tím si právě nejsem jistá," povzdychla si. "Posadíme se?" ukázala na houpačky a já jen přikývla. "Co když si ze mě dělá jen legraci? Třeba mě chce dostat jen do postele-"
"To si nemyslím?" namítla jsem. "Copak nevidíš jak se na tebe kouká? Hlavně Nolan takový není-"
"Jaký nejsem?" ozvalo se za námi a obě jsme se vyděšeně otočili. Nolan stál vedle Lucase, který na mě upíral pohled.
"Ale nic-" odpověděla rychle Elena a její tváře nabrali rudou barvu. Nolan se uchechtl. Setkala jsem se s Lucasovim pohledem, ale ani jeden jsme neuhnul. Do jeho očí bych se mohla dívat pořád. Najednou sáhl do kapsy a vytáhl cigaretu.
"Zabíjí tě to," zamumlala jsem.
"Cože?" svraštil obočí.
"Ty cigarety," kývla jsem jeho směrem. "Zabíjí tě." Lucas se ještě víc zamračil a Elena s Nolanem se na nás nechápavě koukali. "O víkendu mý rodiče pořádají večírek," vyhrkla jsem nakonec rychle. "Prý si můžu pozvat spolužáky.. Takže doufám že dojdete."
"Já a vynechat mejdan? Nikdy." zasmál se Nolan.
