Experiment

5. Kapitola Známý hlas

Probrala jsem se ani nevím kdy, ale měla jsem strach. ,,Pomoc!" zakřičela jsem, ale vůbec mi to nepomohlo. Měla jsem zavázané oči a moje ruce byly přivázané lanem k židli, na které jsem seděla. Snažila jsem se to lano rozvázat. Mezitím někdo přišel a zeptal se mě: ,,Máš strach?" V ten moment, když jsem uslyšela ten známý hlas odpověděla jsem ,,Ne!" začal se smát ,,Jsi odvážná." Řekl. ,, Aby taky ne, když si to ty Paule." Paul je můj bývalý kamarád. Kdysi dávno byl v tom výzkumném centru se mnou. On má také schopnost... Umí se dorozumívat s příšerami, které se ukrývají ve stínech. Když mu bylo 17, utekl z výzkumného centra a od té doby jsem ho neviděla. Sundal mi pásku, kterou jsem měla na očích. Rozhlédla jsem se po místnosti ,ve které nebylo žádné okno. Jenom nějaké noviny, spreje a kusy oblečení. Po tom, co jsem si tak nějak prohlídla místnost jsem se podívala na Paula. Koukal na mě ,, Co?" zeptala jsem se ho. ,,Nic" odpověděl s úšklebkem na tváři. Chvíli na mě jen koukal, tak jsem se ho zeptala, jestli by mě laskavě rozvázal, ale zakýval hlavou, že ne. Začal se hrozně smát a šel mě rozvázat. Jakmile mi rozvázal ruce, chytla jsem se za zápěstí, protože to lano nebylo dvakrát příjemné. Podívala jsem se na něj a napadlo mě tolik otázek, ale bylo jich tak moc, že jsem ani nevěděla, jak je vyslovit, tak jsem jen tak stála a koukala na něj. ,,Taky si se rozhodla zdrhnout?" zeptal se mě. ,, Ano, ale jenom na noc." Odpověděla jsem. ,,Kvůli koncertu?" znovu se zeptal. Zakývala jsem hlavou, že ano. Chvíli na mě přemýšlivě koukal. Chtěla jsem se ho zeptat nad čím přemýšlí, ale než jsem to stihla, chytl mě za ruku a táhl ven z místnosti. Vyšli jsme na střechu nějaké budovy. Sedli jsme si na hranu střechy a koukali na východ slunce. Seděli jsme asi hodinu a nic neříkali, jen koukali. Paul se na mě podíval a vytáhl si z kapsy cigaretu. Zapálil ji, dal si ji do pusy a vydechl šedý kouř. ,,Prý jseš na drogách." Řekla jsem mu, ale pořád se dívala před sebe. ,,Nějakou dobu ano, ale bylo to jen kvůli tomu, že jsem chtěl "utéct" před těmi monstry." Odpověděl smutným hlasem. ,, A co ty a Sebastián?" ,,My?" řekla jsem se smíchem v hlase. ,,Jsme v pohodě... celkem..." Koukl se na mě s chápavým výrazem a dál se neptal. Když už jsme byli na odchodu zastavila jsem se a zeptala se ho ,, Proč si mě omráčil a svázal?" v tu chvíli se zastavil stál ke mně zády a pak se na mě podíval, usmál se a řekl ,,To je na dlouho a možná by jsi mě pak přestala mít ráda." Chytl mě za ruku a táhl pryč ,,A kdo říká, že tě mám ráda?" řekla jsem mu, ale vnitřně jsem měla trochu strach, co tak může tajit....