Den a Noc - Díl 1. Nová cesta - konec i začátek

Kapitola 7.

Ariana

Probuzení na druhý den nebylo vůbec příjemné. Nejen, že jsem si nepamatovala téměř nic z předchozího dne, ale navíc mě hlava bolela jako střep, v ústech jsem měla tak sucho, že kdybych zakašlala tak by mi z pusy lítal písek a ani houpání lodě nebylo teď zrovna dvakrát příjemné, hlavně pro můj žaludek. Byla to má první kocovina v životě a já se zapřísahala, že i ta poslední. Když jsem svou pozornost odpoutala od hlavy, žízně a nevolnosti, uvědomila jsem si, že cítím kolem boků něco pevného a teplého a konec toho ležel na mém zadečku a jemně ho hladil. Něco pevného jsem měla i pod hlavou a bylo to stejně hřejivé jako to, co obtáčelo mé boky. A když nakonec můj polštář, ke kterému jsem se tiskla, zabručel a pohnul se, málem jsem zaječela a byla připravená se bránit. Jen co jsem však otevřela oči a můj pohled se setkal s pohledem dvou neobvyklých zlatých očí bez bělma, uklidnila jsem se, i když jen na chvilku. Muž, kterého jsem si spletla s polštářem, a který se teď vedle mě probouzel a sladce se usmíval, byl Kelen.

„A-ahoj?" vykoktala jsem a cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev a marně doufala, že si toho nevšimne „Proč jsi tady?"

„Ahoj, koťátko," odpověděl, usmál se a v úsměvu se mu zaleskly mírně prodloužené špičáky.

Zamračila jsem se na něj, protože tohle oslovení používal Erik a dost jsem ho nesnášela. A on to věděl.

„Proč jsi tady?" zeptala jsem se znovu, teď už jsem se na něj mračila.

Povzdechl si.

„Ty si nevzpomínáš, co se včera stalo?" zeptal se téměř uraženě.

„Ne," zavrtěla jsem hlavou a děsila se toho, co řekne dál.

V očích mu zaplály nezbedné plamínky. Jediným pohybem mě překulil na sebe, jednu ruku pořád položenou na mém zadku, druhou mě uchopil za krk a jemně k sobě přitáhl blíž. Pak se svými rty jemně dotkl mých, a když jsem se nebránila, tak prohloubil polibek a to i navzdory tomu, že po včerejším dni mi z pusy zrovna fialky nevoněly, ale nejspíš mu to bylo jedno. Cítila jsem, že mě opět několikrát kousl do rtu, až mi začal krvácet, a pak sladké, rudé kapky slízal až do poslední.

„Pořád si mi neodpověděl," zamumlala jsem, když jsme se konečně od sebe odtrhli.

„Ne, neodpověděl."

Plácla jsem ho dlaní do hrudi.

„Přestaň se vykrucovat!"

Zasmál se, chytil mi ruce, ale pak konečně odpověděl.

„Opila ses, já tě odnesl do postele, kde sis usmyslela, že jsem tvůj polštářek a odmítla jsi mě pustit, tak jsem tady musel zůstat s tebou a trpět celou noc tvé dloubání, pochrupování a slintání. Nic jiného se nestalo."

„Hej! Já nechrápu!" pokusila jsem se mu vykroutit ruce ze sevření, abych ho mohla plácnout, ale nepovedlo se mi to.

Zasmál se a já se po chvíli přidala, ale pak se mi najednou zatočila hlava a smích mě přešel. Chvíli jsem před očima měla jen tmu a pak jsem ucítila zvláštní pocit rozlézajícího se chladu přímo ze středu svého těla. Zalapala jsem po dechu. Musel si všimnout, že se mnou není něco v pořádku. Smích ho taky dávno přešel, teď z jeho hlasu byla znát starost.

„Co se děje? Ari?"

Zavřela jsem oči a počítala. Příliš dlouho, už to bylo příliš dlouho. Bylo zvláštní, že se tahle žízeň nepřihlásila o slovo dříve.

„Ariano?" pustil mi ruce, objal mě a spolu se mnou v náruči se vytáhl do sedu, kde mě uložil tak, že jsem nad ním rozkročmo klečela.