Axxtron [POZASTAVENO]

Verze 001

 Konečně nadešel ten den. Cítil jsem se rozrušený. Stál jsem před hlavní glimmercrestskou budovou listovní dopravy. V rukou jsem žmoulal dopis, dával jsem si však pozor, abych ho nepoškodil. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Poté jsem se odhodlal. Vešel jsem dovnitř.

Prošel jsem vstupními dveřmi a zastavil se uprostřed kontrolního oblouku. Přístroj naskenoval z mého PIB potřebné informace. Posléze mě poslal k přepážce šest.

Napřímil jsem se a vyrazil vstříc svému osudu. Překvapilo mě, když jsem za danou přepážkou zahlédl sedět Grissell. S poněkud kyselým výrazem ve tváři jsem pomalu došel k ní.

„A-ahoj, Grissell." Pokoušel jsem se znít co nejméně znechuceně, ale příliš mi to nešlo.

„Gabriell? Jaké překvapení. Copak pro tebe mohu udělat, drahoušku?"

Grissell se řadila mezi oplácanější dámy, kterých v tomto oboru pracovalo požehnaně. Nebyla sice zlá, jen zkrátka patřila k těm typům klasických upovídaných slepic, jakých se po centru pohybovaly mraky. Naneštěstí se přátelila s mojí matkou, takže jsem neměl šanci uniknout rozhovoru s ní.

„Potřeboval bych poslat dopis," přiznal jsem a podal jí obálku. Chvíli si jí prohlížela, pak se její oči zastavily u adresy adresáta. Šokovaně vykulila oči.

„Ty posíláš dopis do třetího okresu? Co potřebuješ ve Steeplandu, chlapče drahý?"

„Pořádně si tu adresu přečti. Hlásím se na tamní vojenskou akademii. Chci se stát členem Tusdonovy armády," vysvětlil jsem.

Grissell se znovu podívala na dopis, poté zpátky na mě a takhle ještě několikrát dokola. Nakonec nevěřícně zakroutila hlavou.

„Do armády? Hochu, hochu, to bych do tebe v životě neřekla. Takový hodný a citlivý chlapec. To skutečně chceš bojovat s těmi potvorami, co přicházejí z Ohnivého pole?"

„Ano. Sním o tom od doby, co jsem byl kluk. Náš dům stojí téměř na hranicích mezi Glimmercrestem a Ohnivým polem. Často jsem si už na vlastní kůži zažil napadení. Vždycky jsem potají sledoval z krytu vojáky, jak likvidují tu havěť, která si myslí, že si z lidí může udělat svoji kořist, a ve skrytu duše doufal, že jednoho dne budu jako oni."

Asi jsem se příliš rozpovídal. Věděl jsem, že Grissell by nikdy moje vznešené cíle nepochopila. Ona vždy viděla štěstí v pohodlnosti. To já na pohodlí nikdy nebyl. Mé srdce tíhlo k jinému stylu života.

Skoro mě děsilo, jak dlouho Grissell mlčela. Pouze civěla do monitoru před sebou. Kontrolovala informace, které se jí poslaly do počítače z mého PIB, pak všechno potvrdila a vytiskla mi kopii.

„Tohle si důkladně schovej. Ale pamatuj, Gabe, i kdyby tě na tu akademii přijali, v případě, že si to rozmyslíš, nemusíš nastoupit. Slib mi, že si to ještě necháš projít hlavou."

„To není třeba. Nemusíš si o mě dělat starosti. Například moje mamka se víc děsí toho, že mě bude na několik let mít někde v třetím okrese, než toho, že po škole nastoupím do armády," zasmál jsem se a přijal od ní papír.

„Ve Steeplandu je alespoň bezpečno," utrousila Grissell mezi zuby. „Povím ti tajemství. Víš, chlapče, co si já myslím o Victrině radě, Froriině církvi a Tusdonově armádě? Všechno jsou to namyšlenci z prvních tří okresů, kteří v životě neviděli Ohnivé pole. Žijí si v blahobytu a zbylých pět okresů nechávají živořit kolem hranic. Tohle je ten lesk a sláva Lostbornu, za které třikrát denně děkujeme Zakladatelům. Kéž bych se tak narodila v Ebonhillu. Jen si to představ. První okres, tam by se žilo..."