Love /CZ/

Třicátá třetí

"Takže, slečno Conaughtey, vy byste doopravdy chtěla pracovat pro náš institut?" zeptal se muž za stolem a uhladil si vlasy. Ophelii se hnusil. Byl slizký a všeobecně jí neskutečně vadil. Ale bylo to třeba, jestli doopravdy chtěla infiltrovat Bedlam, musela projít tímto pohovorem.

"Ano. Hledám práci a myslím, že by se mi to mohlo dařit." usmála se a bezděky si zkontrolovala čepec. Kdyby někdo postřehl, že má krátké vlasy, mohlo by to mít za následek dotěrné otázky.

"Víte, zrovna scháníme někoho, kdo by roznášel jídlo. Zvládla byste to?"

"Jistě." přikývla a srdce jí bušilo jako o závod. To bylo dokonce víc než v co doufala. Mohla by tak mít přístup ke všem pacientům, takže by měla větší možnost najít Philipa.

"Tak já vás tedy..." začal muž, ale nedořekl, protože byl přerušen tlumeným, ale přesto velmi jasně slyšitelným křikem. "Přijímám. A teď mě prosím omluvte, vypadá to, že jeden z našich pacientů pořád nepochopil, co se mu tady tak laskavě snažíme vysvětlit."

"A co s takovými pacienty děláte?" zeptala se automaticky a až záhy jí došlo, že to nejspíš ani vědět nechce. Ale jestli chtěla najít svého manžela, musela o Bedlamu vědět všechno. Protože čím dál se dostávala, tím více měla pocit, že padá do propasti. Když vycházela z Edinburghu bylo pro ni nemožné byť jen představit si, že by se dostala do Londýna, ale tohle, to bylo jiné. Bude to komplexní naplánovaná akce s maskováním a podvody. Bylo to až děsivé, ale už něco v hlavě měla.

Ruce pevně sevřela v pěst, když procházela za jedním ze zřízenců budovou. Nenáviděla všechny ty lidi tady. Viděla v jejich očích zlo a jakousi škodolibou radost. Tohle byli ti lidé co ubližovali Philipovi.

______

Uniforma se skládala z bílé sukně a košile, to celé přepásané stejně barevnou zástěrou. Na hlavě měla díky bohu čepec, takže zůstávala v klidu. Tlačila před sebou vozík a vždy do dveří strčila přesně ten počet misek, který byl křídou uveden na dřevě ve dveřích, kde by očekávala okénko. Po své první směně byla naprosto zničená, ale ne kvůli samotné práci. Neměla nejmenší možnost zjistit, kde Philip je. A i kdyby, zabere jí to týdny ne-li měsíce.

V místnosti, která byla bohužel jejím pokojem si pak sedla a koukala z okna. Nechtěla tady zůstávat přes noc, ale jinou možnost neměla. Propadla v takové zoufalství, že už ani nedoufala, že by se jí to mohlo povést. Plakala a plakala, schoulená do klubíčka a bez naděje.

"Miluji tě, Philipe. Miluji tě." zašeptala, zatímco se snažila nemyslet na výkřiky které slyšela skrz zdi.

A pak se napřímila. Přece neušla takovou cestu jenom aby to tady vzdala. Ani Bethlehem není nekonečný a on tu někde je. Určitě existují nějaké metody řazení pacientů. I když vzhledem k tomu co o tomhle místě slyšela...

Za chvíli už si to rázovala po chodbě a nikdo jí nevěnoval žádnou pozornost. Měla uniformu, takže nemohla být hrozbou, podle všeho.

Koukala dvířky na jídlo, aby zjistila kdo je uvnitř. Bylo to zvláštní, ale podle všeho, byly na tomhle podlaží druhého pavilonu jenom ženy. Když si pak stoupla za roh a nenápadně poslouchala dva doktory, i když jim odmítala tak říkat, zjistila, že toto je oddělení pro pacienty s diagnostikovanou hysterií. Takže tedy oddělení pro ženy, které byly mužům příliš nebezpečné.

Nenáviděla to tady. Úplně nejraději by byla, kdyby to tu mohla zapálit.

Zapálit.

Uložila si tu myšlenku do podvědomí a usmála se. Konec konců, to je taky možnost.