Kamarádka Rose

I.

Vždy, když končí škola, začíná něco neuvěřitelného, jsou prázdniny. O letošních prázdninách jsem potkala jednu bezva holku. Jmenuje se Rose, je zkrátka skvělá a ani jednou jsme se nepohádaly, což je docela velký rekord. Ještě nikdy jsem nepotkala někoho, kdo by mi byl tak moc podobný. Občas jezdí na koni a taky chodí tancovat, má ráda umění a odpoledne se mnou tráví v knihovně. Když jsem se jednou vrátila v pondělí od babičky, šla jsem s Rose do knihovny. Je totiž s rodiči doma úplně pořád, i o prázdninách. Její rodiče nejsou moc rádi, že se spolu kamarádíme, jsou totiž trochu samotáři. Procházely jsme plnými regály a vybíralily si knihu, kterou bychom si mohly přečíst. Sedly jsme si s Rose do křesel a začaly potichu číst. Když byl příběh nejnapínavější, Rose do mě strkla loktem a pošeptala mi: ,,Tamta paní si prohlíží naší oblíbenou knížku." Potichu jsem jí okřikla: ,,Neruš." ,,Copak si nepamatuješ, bloudila jsem tu a hledala dobrou knížku, potom jsi mi nabídla pomoc a vybrala jsi mi tohle." Pošeptala jsem: ,,No jasně, že pamatuju, ale čtu." ,, Aha. A co si vlastně čteš?" Neslyšela jsem jí. Byla jsem tak zabraná do příběhu, že jsem si četla dál. Pokračovala: ,,Haló, co si čteš?" Překvapeně jsem zvedla oči od řádku a udiveně se jí zeptala: ,,Cože?" Řekla, že na mě kašle, když nedávám pozor, tak jsem začala zase číst, protože mi to bylo trochu jedno. Už mi zbývalo posledních pár stránek, když mě od čtení přerušila paní, co tu pracovala - chtěla, abych odešla. Už zavírali. Otočila jsem se na Rose, ale ta tam nebyla ,,Nejspíš už odešla": pomyslela jsem si. Když jsem šla z knihovny domů, musela jsem nad tím pořád přemýšlet: ,,Nejspíš se na mě naštvala." Když jsem dorazila domů, rozhodla jsem se, že ji zítra navštívím a omluvím se. Když jsem druhý den přišla z letní brigády, zastavila jsem se před jejím domem, stoupla si před dveře a zazvonila jsem. Nikdo neodpovídal, zkusila jsem to znovu a po třetím pokusu jsem to vzdala a obrátila jsem se, sešla schody a šla domů. Zezadu se ozvalo: ,,Co tu děláš?" ,,Já, já se ti přišla omluvit." vyděšeně jsem zakoktala. ,,A proč?" zeptala se Rose. ,,No já...že jsi na mě naštvaná, já vím, chovala jsem se včera strašně a měla jsem si tě víc všímat. Omlouvám se." : řekla jsem. ,,Ale já nejsem naštvaná." uklidnila mě Rose. ,,Chápu, že tě ta kniha zajímala a nedávala si pozor. Taky se mi to občas děje, jen už jsem musela jít domů, tak jsem odešla a nechtěla jsem tě zase rušit, proto jsem se s tebou ani nerozloučila. To já bych se měla omluvit. Moc se mi ulevilo, objaly jsme se a odešly domů.