Love /CZ/

Třicátá pátá

Ophelia tedy ne že by přímo věděla, ale tušila, kde její manžel může být. To byla jedna věc, ale druhou věcí bylo, jak se tam dostat. Jakmile si tuto otázku položila, musela se sama sobě zasmát. Posledního čtvrt roku jejího života se tahle otázka opakovala častěji než kdy předtím.

Teď se jí ale neskutečně dařilo, takže začínala mít pocit, že pozítří už bude společně s Philipem na cestě třeba do Nového světa a celý svět bude vymalovaný barvami duhy.

Jak pošetilé.

Samotka zabírala celé horní patro levého křídla. Cel zde bylo více, protože byly malé a vždy jen pro jednoho člověka, což pro osobu vevnitř nemusela být nutně výhra. Pacienti, kteří totiž byli izolovaní od ostatních dostávali jídlo jenom jednou denně a to nejspíš protože způsob jakým ho dostávali byl poněkud komplikovaný.

Aby se to celé vysvětlilo, na samotku se nedostanete jen tak. Vlastně se na ni ani dostat nechcete, což je zcela pochopitelné, protože na rozdíl od obyčejných pokojů, kde byly alespoň nějaké palandy, výbava těchto místností spočívala v kyblíku do kterého chovanec vykonával potřebu a řetězu, kterým byl připoután ke zdi. Ve svěrací kazajce. Nic co byste chtěli zažít.

Ale právě proto měla Ophelia tak skvělou možnost se k Philipovi dostat. Protože když na sobě máte svěrací kazajku, nebo ochranný kabátek jak se tomu eufemisticky také říká, nemůžete přeci jíst rukama, že?

A do karet jí hrálo i to, že zrovna krmení pacientů na samotce žádná z jejích kolegyň dělat nechtěla. A tak když při každotýdenním pondělním losováním o tom, kdo to bude dělat, se dívka přihlásila, nikdo jí to nebral.

Takže pokud tam Philip je, najde ho. Pokud ne, za týden může pokračovat obvyklým způsobem.

Když odcházela do kuchyně pro hrnec s kaší, skoro si hvízdala. 

Kdyby jen tušila.

První cela patřila poměrně mladé ženě. Když Oph otevřela dveře, choulila se v rohu a pozorovala ji svýma divokýma očima. Měla strach a když dívka promluvila, naježila se ještě víc. "Nemusíš se mě bát, ano? Jen ti dám najíst."

Protestovala, ale nakonec ji přece jen přemohl hlad. Naše hrdinka ji nakrmila a zavřela za sebou dveře. Opřela se o zeď a snažila se vydýchat co se dělo. Zaklapla závoru na dveřích a přesunula se k dalším.

Celá tahle práce dávala zabrat její psychice. Tohle místo působilo jako zbraň na její nervy a každá zubožená tvář ji děsila víc a víc. Nedokázala se jim dívat do obličeje, nezvládala jejich pohledy. Cítila se za ně zodpovědná, stejně jako by měl zbytek společnosti. Všichni věděli, že taková místa existují. Všichni o nich alespoň jednou slyšeli a všichni je stejně kvalitně přehlíželi. Snažili se to nevidět, protože to bylo pohodlnější než přiznat si, že se jim takováto zvěrstva dějí za domem. Najednou viděla povrchnost tohoto světa, stejně jak v této budově tak i v celém hlavním městě. Když procházela Londýnem, bylo taky jasně poznat, že té hrstce nahoře je ta většina dole naprosto ukradená.

Hýbalo to s ní víc než cokoli jiného. Nenáviděla se za to, že není schopná podívat se do očí všem těm lidem okolo, těm bezmála už dvanácti lidem, které nakrmila, ale nijak jim nepomohla. Vždyť je nakrásně možné, že lidé, kteří tu tak trpěli tu byli za podobné hlouposti jako její manžel. Jak je něco takového vůbec možné, v tak vyspělém a skvělém světě?

Vcházela do jedné cely za druhou a snažila se nemyslet na to, co tady dělá. Bylo to tak absurdní tak...

Ovšem když vešla do místnosti, která byla třetí od konce, miska jí málem vypadla z ruky. V rohu místnosti, tak jako koneckonců všude kam vstoupila, se chouli její obyvatel. Obličejem od ní a cosi nesrozumitelně mumlal.

Ale ty prošedivělé kadeře by poznala vždycky.