Ve 2:57 stála na balkoně jen ve spodním prádle a černé džínové bundě s cigaretou v ruce. Četla knihu a přemýšlela nad tím o všem co se jí honilo hlavou. Pak najednou tu knihu zavřela, vypla všechny své myšlenky a potáhla si. Slyšela tikot hodin z kuchyně ve které bylo otevřené okno, cvrkot cikád o kterých nevěděla kde se na té ulici vzaly a pneumatiky projíždejících aut ve vedlejší ulici. Nic víc nic míň. Jen ona a zbylé ticho. Všechny myšlenky jako kdyby náhle zmizely a v tu chvíli, stojíc na tom balkoně si připadala jako kdyby jí patřil celý svět.
Uhasila cigaretu a vrátila se do postele plné peřin a polštářů, dodívat se na díl primitivního českého seriálu, na který se dívala jen z důvodu silné lásky dvou lidí. Lásky kvůli které si žena nevzala nastávajícího muže a přestěhovala se do prťavého bytu za tím, koho skutečně milovala. Přemýšlela nad onou zmíněnou láskou. Byla skutečná? Nebyl to jen pubertální spontánní čin? Co když láska v seriálu nebyla věčná a po pár měsících jim vešlo něco do cesty co je rozdělilo? Tohle byl přeci jen seriál, který neměl žádné pokračování.
Stejně jako Romeo a Julie. Jejich láska byla podle hry silná a mocná natolik, že je rozdělila smrt. Jenže podle ní tragédie skončila smrtí, protože hra nemohla být nekonečná a Shakespeare ji přeci jen musel nějak ukončit. Z pohledu celé hry jí to přišlo nesmyslné ale z pohledu pouhého konce to bylo přímo bravurní.
Dodívala se, přestala vymýšlet konspirační teorie skutečné lásky. Vypnula počítač a ve svých měkkých peřinách bez zbytečných myšlenek, které jí kolovaly v hlavě poklidně usnula.
