Ztracený...
Promočený až na kost...
Sám...
Beze slov utekl před bolestivou realitou. Ranilo ho, když jeho milovaný před ním políbil slečnu Calderovou. Moc ho to ranilo. Po této skutečnosti se sebral a utekl z Horanovic pozemku někam pryč. Nevěděl, kam běží, protože Mullingar moc neznal, ale po půlhodinovém běhu, při kterém se slunečná obloha nepěkně zatáhla, dorazil k lesu, kde se celý vyčerpaný posadil pod vysoký strom. Plíce mu hořela, nohy bolely a tepová frekvence se nacházela někde u rizikových čísel. Dlouho seděl pod korunou mohutného dubu, než se jeho tělo uklidnilo a on mohl v klidu přemýšlet, aniž by se nelidsky zadýchával.
Takto tu už sedí dobrých pár hodin. Pláče a neví si rady. Vrátit se nechce, protože ví, že tam s ním bude ona. Nechápe, proč ji Louis přitáhl na Niallovu oslavu narozenin, když s Niallem nemá nic společného. Nelíbí se mu to. Nelíbí se to Niallovi, Louisovi, Liamovi ani Zaynovi. Nelíbí se to nikomu z jejich rodin a přátel. Ale oni s tím nic udělat nemohou. Jeden podpis... Jeden zkurvenej podpis!
Ozývá se zahřmění a Harry zdvihá své dva smaragdy k ocelově šedému nebi. Mraky postupně nabírají tmavší odstín a vítr se zvedá. Harry tuší, že se blíží bouře, ale i přes to zůstává nadále klidným. Tak klidným, jak jen ve své situaci může být. Přeci jen utekl. Kluci mu sice volali a posílali jednu zprávu za druhou, text zpráv však zůstal nepřečtený a volající si nervózně podupávali nohou při poslouchání odporného pípání, protože Harry vždy jen pohlédl na jméno a pak nechal mobil vyzvánět dál. Nechtěl s nikým mluvit a nechtěl být nikým přesvědčován, aby se vrátil.
Ozývá se další zahřmění a spouští se déšť. Harry zavírá oči a vystavuje svou tvář kapkám studené vody, které se okamžitě mísí s jeho hořkými slzami. Déšť sílí. Harrymu je zima, lehká košile a úzké džíny se mu nepříjemně lepí na opálenou pokožku, ale stále nehybně sedí s hlavou vztyčenou k nebesům a nepatrně se usmívá. Cítí se volný. Alespoň na okamžik. Na nic nemyslí, jen se nechává máčet deštěm. Nepřipouští si, že by mu mohlo být lépe a bezpečněji někde jinde. Blesky každou chvíli osvětlují tmavé nebe a Harry v jejich světle vypadá jako padlý anděl. Necítí se jimi být ohrožen, a to i přes to, že sedí pod jedním z nejvyšších stromů v jeho blízkosti. Rozeznívá se mu telefon. Harry mručí a stále se zavřenýma očima ho pomalu vytahuje z kapsy a ještě pomaleji ho přikládá k uchu.
„Harry! Prosím tě, kde jsi?" pláče mu Louis do telefonu. Harry mlčí. Nechce s nikým mluvit. A už vůbec ne s ním, když ho tak moc ranil. „Harry, prosím odpověz mi," naléhá, „kde jsi?"
„Venku," odpovídá stroze a nuceně.
„Kde venku?! Vždyť prší, Hazz."
„Nevím kde, prostě venku."
„Vrať se mi, musíš být úplně promočený," promlouvá Louis plačtivě.
„Nevím kudy a ani nechci. Jsem tu spokojený," oznamuje mu Harry a ukončuje hovor. Hází telefon do trávy před sebou, nezajímaje se o to, že se může působením deště rozbít. Opírá si hlavu o kmen stromu a mne si spánky. Chce zapomenout alespoň na chvilku, než ho to tu omrzí nebo ho tu někdo najde a on se bude zase muset vrátit zpět do reality. Usíná.
Je ztracený...
Promočený až na kost...
Sám...
