pokračování povídky Rain.
Kudrnatý mladík sebou trhá, když se loukou rozléhá zoufalé volání. Okamžitě otevírá svá zelená kukadla a mrkaje, se rozhlíží kolem sebe. Stále se nachází na stejném místě, kde předešlou noc usnul. Nyní může být něco kolem šesté hodiny ranní, slunce vychází nad obzor a Harry pohledem prozkoumává krajinu, hledaje tak původce křiku. Ten je ale v nedohlednu, proto se s pomocí kmene, o který se opírá, staví na vratké nohy a znovu se rozhlíží. Vidí blížící se postavu. Jeho zamlžený pohled mu však nedovoluje zjistit, kdo běhá takhle brzo po louce, proto si dlaněmi protírá oči a zaostřuje. Poznává blankytnou košili a tím i jejího nositele.
„Harry!"
Výkřik, i když vzdálený, jeho milovaného mu rozbolaví celé tělo a donutí ho zavřít oči. Přesně toho se bál. Odstrkuje se od kmene stromu a míří si to do hlubin lesa. Avšak útěk je téměř nemožný - tělo má zesláblé a navlhlá zemina podkluzuje. Nohy mu dovolují popojít jen pár metrů a tak Harry končí na zemi. Odhodlání vstát a ujít alespoň pár dalších metrů by měl, ale dopad je příliš tvrdý a náraz kolene do malého skaliska, vyčnívajícího ze země, mu znemožňuje další pohyb. Snaží se alespoň posadit, ale záchvat kašle, který si způsobil prudkým pohybem, ho dostává zpět k zemi. Z hrdla se mu dere ošklivé a dusivé kašlání, přetrvávající několik desítek sekund. Poté se rozplakává. Bolest v koleni je mučivá a on si poprvé od svého útěku přeje, aby ho Louis našel.
„Loueeh!"
Snaží se zakřičet, ale hlasivky vypovídají službu, a z úst mu vychází jen chabé a těžko slyšitelné sípání. Zoufalost přebírá vládu nad jeho zničeným tělem. Třese se, pláče a znovu se pokouší volat. Marně. Choulí se do klubíčka a naříká.
„Harry? Harry!"
Oslovený se otáčí za hlasem a pohled mu stane na Liamovi, který se k němu sklání. Polyká své vzlyky a hledí do oříškově hnědých, utrápených očí.
„Jsi v pořádku?" Liamův starostlivý tón Harryho alespoň trochu uklidňuje, ale i tak by při sobě měl raději Louise.
„Koleno..." naznačuje rty a pro jistotu na něj ještě ukazuje.
„Koleno? Bolí tě?"
Harry němě přikyvuje. Liam mu pomáhá posadit a opírá ho zády o kmen stromu. „Vydrž chvilku," oznamuje mu a vykračuje směrem z lesa, kde na někoho mává a křičí. Poté se k Harrymu vrací a promlouvá. „Za normálních okolností bychom na tebe byli naštvaní, ale..." odmlčuje se, „víš, jaký jsme o tebe měli strach? Slib mi, že už to neuděláš..." Liam svírá mladšího chlapce v objetí, který mu pláče do trička. Harry překřižuje ukazovák a prostředník ve znamení slibu a tiskne je k Liamovým zádům.
„Liame! Liame!!! Kde sakra jsi!" Další křik, ze kterého Harrymu může prasknout hlava. Ale tentokrát mu to tvář nezkřiví, protože je to hlas jeho přítele. Sic zoufalý, plačtivý, a dalo by se říci, že i nahněvaný, ale stále je jeho.
„Tady!" ozývá se Liam a raději od Harryho odstupuje, protože Louisova starostlivost by mu mohla dosti ublížit. Harry zavírá oči a otevírá je až tehdy, kdy je v Louisově objetí. „Hazz, díkybohu," šeptá Lou a ještě silněji si Harryho tiskne k sobě. „Uvědomuješ si, jak moc jsem se o tebe bál, ty trdlo? Jsi v pořádku?" Harry opět svou odpověď prokazuje přikývnutím.
„Louisi, já vím, že jsi šťastný, že je Harry v pořádku, ale zranil si nohu a potřebuje jít okamžitě do postele, protože je dost nachlazený." Liam přerušuje jejich společnou chvilku a lehce šťouchá do ramene staršího. Lou přikyvuje a s Harrym v náruči se staví na nohy. Liam na něj jen udiveně kouká. „To ho uneseš?"
„Jo." Strohá, ale dostatečná odpověď. Pomalu vykračuje s Harrym směrem k autu, kde už čeká Niall se Zaynem, které Liam stihl obvolat. Harry si cestou podřimuje v Louiho náruči a budí se až v posteli, kde jeho čichové buňky pošimrala vůně čaje s příchutí jablka se skořicí.
„Ahoj, lásko, jak se cítíš?" Harry se na svého modrookého přítele usmívá a natahuje se pro čaj v jeho dlaních. „Tak koukám, že lépe," chichotá se a podává Harrymu horký hrneček. Harry se culí a s chutí odpíjí horkého nápoje. Poté ho pokládá na stolek a ukazovákem naznačuje Louimu, aby se přiblížil a otočil se k němu zády. Starší požadavek svého mladšího přítele poslouchá a sedá si k němu zády. Harry mu vytahuje triko a štíhlým prstem mu píše na záda.
I'm so sorry.
Louis se na chvilku zamýšlí, natáčí se na bok, aby viděl na Harryho, a pak promlouvá. „Hazz, to já bych se měl omluvit, tvá reakce byla přiměřená, asi bych utekl taky, jen... Miluji tě, Hazz." Harry mu jemným dotekem, který Louovo tělo příjemně napíná, odpovídá.
I♥U2.
