hurts like hell [dokončeno]

2.

,,Dneska budeme kreslit tělo. Nejdřív vás to naučím, pak vám nechám volný čas." Jenže já už se naučil kreslit tělo. Vždy po večerech kreslím jeho ladné křivky a nádherné, hubené nohy. Učitelka nás tedy začala učit, kreslila na tabuli ženská těla a kluci se smáli. Jen já tam seděl, v rohu, bez duše, kterou mi ukradl, se slzami na krajíčku. Holky se bránily, že to není vtipný a byly do konce těch dvou úmorných hodin naštvaný a protivný. Ty samé holky, jako před týdnem, znovu rozdaly papíry a učitelka nás nechala upustit uzdu fantazie. Některým jedincům říkala, že kreslí svoji vysněnou...
Nakreslil jsem první, rovnou čáru. Zhruba centimetr od té první jsem nakreslil druhou. Na ty dvě čáry navazovaly další, to měly být nohy. Jelikož jsme kreslili na šířku, nakreslil jsem ještě jemný náznak rukou a dozadu se podepsal. Kdyby náhodou byly moje skicy, plné smutku, žalu a bolesti, slavné.
Ke konci obrázky učitelka vybrala a ještě dvacet minut jsme seděli, v tichu, já, ovládající své slzy, holky tiše domlouvající vzpouru a kluci tiše domlouvající, co budou dneska dělat.
Vyšel jsem ven. Byla zima, jako v mém srdci. Sledoval jsem koulující se děti, zamilované páry, co si vyznávali lásku před očima všech, osamocené jedince většinou sedící na lavičkách. Byla by to dobrá fotka. Kdyby mě nevyrušil. ,,Jsi v pořádku?" Položil mi ruku na rameno a já se málem rozbrečel. Zaštípalo mě v nose, avšak stihl jsem ovládnout slzy. ,,Tady stojíš jak socha." Poznamenal se smíchem. Avšak já to věděl. Věděl jsem spoustu věcí. Ale většinou jsem si je nechtěl uvědomit. Jako to, že mě nemiluje. ,,Já vím. Vždyť už jdu." - ,,Ne, zůstaň tady." Otočil si mě čelem k sobě. Usmíval se, v jeho očích skákaly jiskřičky. Na vlasy mu dopadlo pár vloček čerstvého sněhu. Bylo to stejné, jako když mě poprvé políbil. Zima, prsty zamrzaly, rty se hřály dotekem o jiné. Tak dokonalé to bylo, až mi z očí uteklo pár slz. Teď utíkaly z očí ve snaze na to vše zapomenout. ,,Nevím, co říct." Stejně jako on. Po tom dokonalém dotknutí a setkání našich rtů jsme oba stáli nehnutě a naše rty fungovaly jako magnet k těm druhým. ,,To on taky." - ,,Co?" - ,,Taky nevěděl co říct." Odmlčel se a začal jemně kopat do sněhu. ,,Je mi to líto." Zastrčil ruce do kapes, ostatně já taky. ,,Nemusí. Je to dávno." - ,,Ale stejně brečíš. Záleží ti na něm." - ,,Záleželo." Opravil jsem ho a nechal slzám volný průběh.