Déjà Vu || ff Lizkook || Cz

#1

Pokojem se ozval povzdech. Už týdny nevstal ze své postele. Jeho rodiče si o něj dělali starosti. Posadil se a prohrábnul si své oříškově hnědé vlasy.

Hlava nám nedovolí spát dokud sama nechce, proto byl nejspíš pořád vzhůru. Pohled mu klesl k nočnímu stolku s budíkem, který ukazoval 2 hodiny ráno. Pokoj s bledě-modrými zdmi byl tichý a temný, jako obvikle. Přes okno, které je umístěno ve druhém patře bylo vidět přímo na pouliční lampu na ulici, která ale nepomáhá temnotě v pokoji.

Jediné co bylo slyšet jsou bolestné výdechy chlapce sedícího na posteli. Proč jen ta noha zas bolí? Kdyby doktoři alespoň věděli co dělat, ale léčba taky nezabírá. Otázkou je, kolik času mu ještě zbývá.

----------

"Jungkooku!" křičela ozvěna v jeho hlavě. Seděl na vozíku a zběsile se točil, no všechno co kolem sebe viděl byla tma. Žádný člověk, ani světlo, nic. Prázdnota, kterou se pořád rozléhalo jeho jméno.
"Jungkooku!!" zakřičela hlasitěji, ale on ji pořád nemohl vidět. Znovu se otočil v domněnce, že bude stát za ním. Že ji alespoň nachvíli spatří. Pořád byla tma.

"Vzbuď se!" zněla další slova, s kterými se Jungkook tentokrát probudil.

"Jsi vzhůru." usmála se hnědovlasá žena, co právě stála nad jeho postelí a zírala na něj bez dalších slov. Byla to jeho matka, která byla šťastná, že konečně na pár hodin usnul, ale přes to ho musela vzbudit. Čekalo ho další ozařování, které nemůže, samozřejmě, propásnout.

"Ranní dávka léků." hlesla žena, když už se narovnala a ve vteřině v ruce držela prášky společně se sklenicí vody. Ospalý Jungkook se posadil, přičemž se opřel zády o zeď, jinak by se v téhle pozici neudržel. Poté co spolknul prášky zavřel oči a chvíli se probíral, než mu matka pomohla s oblečením a později se snídaní.

----------

Jungkook opět jenom seděl za stolem a koukal na talíř s jídlem, který mu ochotně připravila jeho matka ještě v době, kdy spal. Neměl hlad, nikdy ho neměl. Tohle ale nebyl jediný důvod proč nejedl.

"Tvoje máma si s tím dala práci. Ocenili bysme, kdybys alespoň trochu snědl." řekl potichu jeho otec, který seděl přímo naproti matce a díval se do talíře. Výjimečně si dovolil něco takového říct svému synovi, povětšinou byl zticha a hleděl si svého.

"Oba víte, že před rezonancí jíst nesmím." jeho hlas zněl klidně, i když by nejraději vstal od stolu a odešel. Jeho noha mu to ale bohužel nedovolovala, proto jenom seděl na židli a nachvíli zavřel oči. Potřeboval to opět vstřebat.

"Pravda. Měli bysme jít."

----------

Magnetická rezonance je ze všech snad ta nejhorší. Už jenom proto, že se nemůžete hýbat, což neměl Jungkook ve zvyku. Pořád musel něco dělat.

Lehnul si na velké lehátko a zavřel oči. Teď to přišlo. Nejhorší půl hodiny v jeho životě.

Cítil jak se lehátko pohlo směrem do velké roury, která začala svítit modrým světlem, což nemohl vidět, ale znal to. Na magnetické rezonanci byl už mnohokrát, za co může poděkovat své rakovině.

"Tak co?" uslyšel tlumený hlas své matky stojící za proskleným oknem místnosti. Věděla přesně co to znamená, ale stejně se ptala. Nechtěla si to přiznat.

"Je mi to líto, ale léčba nezabírá." kroutil doktor nechápavě hlavou. Nedocházelo mu to, přece se tolik snažili aby se uzdravil. Jeho rodiče by pro něj udělali cokoliv.

Jungkook znovu pocítil jak se lehátko hýbe opačným směrem. Modré světlo zmizelo. Až tehdy mohl otevřít své oči a opět si zvyknout na světlo. Posadil se a ještě chvíli zůstal rozjímat nad svým životem. Nevěděl kolik času mu zbývá, ani co může udělat pro to, aby se uzdravil. Ale byl tu háček. Bylo mu jedno jestli zemře, nebo ne.

"Necháme si ho tu na chemoterapii." slyšel doktora, ke kterému se mrknutím oka otočil. Nechápal to, doktoři ho napíchli na chemoterapii jenom, když na tom byl nejhůř.

"Ale já jsem v pořádku. Je mi fajn, doopravdy." přikyvoval hned poté co se na vozíčku dostal do druhé místnosti, ve které stála jeho matka s otcem a dalšími doktory.

"Tak nám řekni, jak se cítíš. Psychicky."

Jeho tvář zůstala kamenná. Fyzicky byl na tom dobře, ale psychicky.. byl vyčerpaný. Nevěděl, jestli má lhát anebo říct raději pravdu. Noha už ho nebolela, ale týdny nespal ani nejedl. Navíc, jediné místo kam mu rodiče dovolili chodit byla podpúrná skupina, do které odmítal chodit.

----------

Jungkook se pořád otáčel na nemocniční posteli. Nemohl snést fakt, že tu musí zůstat a ještě k tomu tak dlouho. Nevydržel to a posadil se. Nebyla noc, bylo kolem tří hodin odpoledne a on se rozhodl, že se půjde projít. Respektíve projet. Když s obtížemy usedl na svúj vozík, rozjel se směrem ke dveřím pokoje.

Rozhlédl se po chodbě a když uviděl jenom doktora co kolem něj prochází, rozjel se k výtahu. Koukal se kolem sebe, jakokdyby to tu neznal. Pořád zrychloval, aniž by si to uvědomoval. Když konečně pohlédl před sebe, jen tak tak to stihl ubrzdit aby nevrazil do jedné ze sestřiček.

Mladá dívka se zrzavými vlasy se na něj nejdřív polekaně podívala, no pak se pousmála. Vypadala hodně mladá, Jungkook jí odhadoval na takových 22 let, možná míň. Jeho hlava se jemně nahnula do strany, mírně otevřel pusu a jeho pohled odpovídal jeho udivení. Vypadal jako roztomilé štěňátko.

"Ahoj, hledáš někoho?" promluvila po krátké chvíli dívka a schovala si pramínek vlasů za ucho. Její hlas byl tak hezký, že se Jungkook neudržel a usmál se.

Zrzavé vlasy jí sahaly až po půlku zad, přičemž jí ofina zakrývala čelo, spolu s obočím. Její krásné hnědé oči, jak by to Jungkook nazval, se upřeně dívaly do těch jeho a její rty ho nutily vydechnout.

"Omlouvám se." vydralo se z něj a dívka přesunula pohled k zemi, jakoby se styděla, ale v tu chvíli jí spadnul pohled na Jungkookovo odhalené koleno. Zarazila ji jeho modřina tesně pod kolenem, kam mu píchali několik injekcí.

"Bolí to?" řekla když zvedla pohled k jeho tváři a ukázala prstem na jeho koleno. Vypadalo to bolestivě, přece jenom byla sestřička a zajímala se o pohodlí svých pacientů. Jungkookovy oči se pořád nechtěly odtrhnout od jejího obličeje, přesto věděl na co naráží a jeho usměvavý výraz se změnil na smutný. Přikývnul a hlavu sklonil k zemi, jakoby se chtěl vyhnout této konverzaci.

Dívka okamžitě strčila svou ruku do kapsy lékařského pláště a vytáhla z ní malou náplast. Byla barevná a pomalovaná různými obrázky zvířat. Sehla se k němu a náplast opatrně přiložila k modřině. Pak zvedla pohled znovu k jeho očím a pousmála se.

"Už to bolet nebude."

**********

Hi, Hello, Anneyong! ❤

Jsem tu, s první částí první knížky... asi jde poznat, že nemám moc zkušeností s nemocnicí, ale to nevadí xD Nechala jsem se maaalinko inspirovat něčím... no, to je jedno čím :D
So, doufám že jste si tohle krátké uvítání užili a já se budu snažit v co nejbližší době dát dohromady další díl xD
Nebudu zdržovat, tak zatím. ✌

Ding Dooong! 🔔