Ztraceni v oceánu [JungKook]

*1*

Celé mé tělo bylo v jednom ohni a já měla pocit, jako bych skutečně hořela. Hořela za živa. Chtěla jsem křičet, ať to přestane, ale oheň byl i v mé puse. Všechen ten tlak uvnitř mého těla mě div neroztrhal, jak silný byl.

Opět mě zavalila palčivá bolest, a to především v mém dýchacím ústrojí. Přestože jsem nic neviděla, cítila jsem, jak se mi protáčejí panenky a mé receptory to pomalu přestávají snášet.

„Dělej!" někdo křičel.

Mrkala jsem, ale dřív, než jsem stačila zaostřit, prošla mnou snad poslední vlna bolesti a já se rozkašlala. Někdo mě otočil na bok a já tak měla šanci dostat slanou vodu ze sebe ven. Neuvěřitelná muka jsem zažívala, když se vzduch poprvé dostal do mých plic. Zároveň to však bylo naprosto osvobozující a podivně příjemné. Konečně jsem se mohla nadechnout.

„Už je dobře." Objal mě, nejspíš můj zachránce a já cítila, jak pláču. Vyděšená, dezorientovaná a zcela nechápajíc, jsem se schoulila do jeho náruče. Padala na mě únava tak rychle, že jakmile jsem znovu zavřela oči, všechno zčernalo.

**

„Uh..." vyšlo ze mě a náhlý nepříjemný pocit mě donutil ihned otevřít oči. Ne další bolest, prosím ne!

„Jsi vzhůru?" naklonil se nade mnou.

Jako odpověď mu muselo stačit mé přikývnutí. V ústech jsem stále měla Saharu. Naprosto pusto a vyprahlo.

Zamrkala jsem a pořádně zaostřila na jeho obličej. Nevím, kdo to je a pořád si nemůžu vzpomenout na to, co se stalo. Můj mozek zahalila clona, která mi ne a ne dovolit nahlédnout.

„Chceš napít?"

Znovu jsem zakývala hlavou a zatvářila se vděčně, když mi podal plastovou lahev. Stačilo mi pár doušků na svlažení a hned jsem se cítila líp. Snažila jsem se pak posadit, protože má záda se neuvěřitelně ozývala z tvrdé země, na které jsem ležela. Pak mě taky svědila z písku.

„Opatrně." Starostlivě mi pomáhal. Sotva jsem však pohnula se svýma nohama ve snaze se posunout, bolest byla zpátky.

„Co... co je to?" vyhrkla jsem vyděšeně při pohledu na látku, která byla obtočená kolem mé levé nohy.

„Máš ji zraněnou. Nenašel jsem ale nic lepšího, co by zastavilo krvácení." Prohrábl si černé vlasy, a pak se posadil do tureckého sedu hned vedle mě.

Rozhlédla jsem se kolem a spatřila přenádhernou pláž s téměř až bílým pískem. Byli jsme dost daleko od moře, které omývalo jeho břehy, schovaní pod palmou. Nebylo to však až tak daleko, abych si nevšimla nepořádku, které voda vyplavovala.

„Je ti jinak dobře? Chceš se ještě napít?" upoutal tak zpět mou pozornost.

„Ne, já... nemůžu si vzpomenout. Co je... co tu děláme?" připadalo mi, jako bych nemluvila věky. Vyjadřování se naráz zdálo tak těžké. Jen sestavit jednu větu gramaticky správně.

„Ty si to nepamatuješ?" zamrkal velkýma očima zmateně, na což jsem já zavrtěla hlavou.

Pořád je tam ta protivná mlha, která mě ne, a ne pustit dovnitř.

„Naše letadlo spadlo. Teda, předpokládám, že jsi byla v něm taky, když tě to sem vyplavilo." Poškrábal se ve vlasech.

„Letěl jsi do San Francisca?!" vyhrkla jsem a na chvíli se mi ulevilo, protože jak se zdá, nemám žádnou amnézii ani nic tomu podobného.

„Jo." Smutně se usmál.

„Co se stalo? Kde jsou další lidi?!" znovu jsem se rozhlédla kolem a čekala, že někoho uvidím. Nadechovala jsem se, abych se zeptala na další otázky, když najednou...

... všechno bylo zpět.

Lidi křičeli, já křičela. Paní vedle mě tiskla mou ruku. Dostali jsme pokyn si vzít záchranné vesty, ale všechno se událo tak rychle, až to někteří lidé ani nestihli. Po obrovském nárazu se všechno začalo plnit vodou. Nemohla jsem dýchat, topila jsem se. Plavala jsem někde a vyhýbala se lidem, kteří kopali nohama ve snaze vyplavat někde, přestože nebylo kde. Mnoho z nich se cukalo dlouho, než se skutečně utopili.

Nevím, jak se mi podařilo dostat ven. Poslední, co si vzpomínám je jen to, jak jsem omdlela. Ale ten pocit. Ten pocit, kdy jsem si myslela, že skutečně umřu. V životě jsem se necítila podobně. Bezmocně.

Bylo to příšerné a sotva jsem si na to vzpomněla, zaplavila mě nepříjemná husí kůže, pocit strachu a slzy se mi draly zpátky do očí.

„Nejsou, našel jsem tebe a opravdu jsem si myslel, že už se nevzbudíš. Bylo to jako zázrak."

Podívala jsem se na něj zpět, když promluvil. Má pravdu, nejspíš to byl zázrak, protože si nedovedu představit, jak jsem tohle mohla přežít. Asi ještě dlouho budu mít noční můry o tom, co se stalo a bude mi v hlavě vrtat to, jak jsem se dostala ven. Pak ale, možná je lepší že už nevím nic víc.

„Oživoval jsem tě několik minut."

„Děkuji ti." Poděkování bylo na místě. Už jen to, že mě našel, že se snažil a přivedl mě zpátky. Je mi špatně při představě, že vlastně nebýt jeho, tak jsem skutečně mrtvá.

„Nemáš za co, alespoň tu teď nejsem sám." Vyšel z něj další křivý úsměv.

„Třeba se objeví někdo další." Vyslala jsem do éteru a doufala v kladnou odpověď. Vždyť pokud moře vyplavilo mě, tak co ta spousta dalších lidí?

„Bylo by to fajn, ale nemyslím si." Zabořil prsty do písku a jemně si s ním začal pohrávat.

„Proč?"

„Spala jsi tu dva dny a nikdo se tu neobjevil. Celkem jsou to tři dny od pádu, to už bych našel někoho dalšího."

Zarazilo mě, že jsem spala tak dlouho. Možná proto jsem pořád tak žíznivá a začínám pomalu cítit hlad. O svém močovém měchýři ani nemluvím. Nechtěla jsem se ale ozývat při tak vážné debatě.

„To je... dlouho." Prohrábla jsem si vlasy a v duchu zabědovala, když má gumička nebyla na svém obvyklém místě na zápěstí. Nejspíš mi musela sklouznout. Docela silně tady foukal vítr. I když to bylo příjemné vzhledem k vysoké teplotě, moje vlasy byly jak utržené ze řetězu a poletovaly všude kolem hlavy.

„Jak dlouho potrvá, než nás tu někdo objeví?" byla pro mě zásadní otázka.

Vytáhl ruce z písku a otřepal je.

„Nevím, ale doufejme, že do pár dní se tu někdo objeví."

Úsměv jsem mu opětovala a rozhodla se myslet pozitivně. I přes hrůzu, co jsem zažila, bolest mé nohy a celkového vyčerpání, pořád se můžu modlit za to, že jsem alespoň na živu.

Jak jen jsem se pletla.

**

Já jsem tak šťastná za to všechno, že jsem se rozhodla zveřejnit začátek nové fan fikce. Doufám, že se vám bude líbit stejně, jako se líbí mně!