hurts like hell [dokončeno]

3.

,,Dneska se pokusíme nakreslit krajinu," vždy je tak veselá. Jak to dělá? To jí ještě nikdo nezlomil srdce? Upadl jsem do depky, a to ta hodina teprv začala. ,,Papíry." Stačilo tohle slovo a ty samé holky vyletěly ze židlí. Kreslili jsme temperami, aby to bylo víc...rozmazané? "Umělecké"? Vybavil jsem si tu zimu, tu nádhernou Ladovskou zimu, ten nádherný, opětovaný polibek, ty sněžné vločky, co tvořily bílý povrch na našich vlasech, co začaly pomalu odrůstávat od ostatních. Zasnil jsem se a probudil se až v půlce první hodiny. A to tak, že mě Viktor praštil. Naštěstí byla učitelka pryč, tak jsem si zasloužil jen podivné pohledy holek a posměch kluků. Radši jsem začal kreslit. Všichni začali kreslit jaro, léto, jen já kreslil zimu. Protože mi chyběl a protože doopravdy zima byla. ,,Co kreslíš?" - ,,Zimu." Odsekával jsem každému, i zbylým dvoum kamarádům. Nevím proč. Pro větší pocit osamělosti? Pro větší pocit lítosti? ,,No tak to mi došlo. Ale komu je?" - ,,Nechápu." - ,,Komu bys ji věnoval?" - ,,Nevím." - ,,Jemuu!" Vykřikl Honza z rohu třídy. Nahrnula se mi červeň do tváří. O něm věděli jenom ti dva pošuci. ,,Jakýmu jemu?!" Ozvala se ihned první kráva. Zbytek si něco šeptal. Anebo seděl v trapném tichu. Ta červeň mi připomněla situaci po polibku...byla mi zima a on začal jemně hřát mé studené tváře. Bylo to víc romantické, než když tady brečím. Zvedl jsem se ze židle a "v klidu" odešel na záchody. Sjel jsem po zdi kabinky a spustil mohutný pláč. Kdyby tady byl, pomohl by mi...samé kdyby. Jenže on mi už nikdy nepomůže. Odešel. Navždy.