Mysterious Queen - DOKONČENO

Moc času

O 8 let později.....

Může člověk prožít svůj ráj již za svého života? Je to možné? Jsem nyní v pekle, nebot' jsem svůj ráj už prožila? Osm let. Přesně tak dlouhá uplynula od doby, kdy jsem své srdce pohřbila. Christopher....
Jak mohl můž, kterého jsem milovala více než svůj život, mě zradit? Lhát mi a podvádět? Jak mohl? Bylo něco z toho skutečné? Naše láska, objetí, doteky. Byly skutečné? Nevím. Nevědomost je ta nejhorší věc. Raději bych bojovala milion bitev, vypila jed a nebo skočila z útesu abych nezažila nevědomost. Jediné, co mi dodává sílu k životu jsou mé děti. Pro ně každý den vstanu, obléknu si šaty z hedvábí vyšité zlatem, učešu si své mahagonové vlasy, nyní propletené pár bílými pramínky, do drdolu a nasadím si na svoji hlavu korunu. Vládkyně Španělského království a regentka Francie do doby než se můj manžel, král, vrátí. Ale co až se vrátí? Budeme schopni si pohlédnout do tváře? Budeme schopni žít v tomto paláci jako rodina? Nevím. Neznám na tyto otázky odpověd'. Má nejdražší přítelkyně Sylvie, kterou jsem vyhnala ze svého života se do něj opět vrátila, když jí před dvěma lety zemřel její manžel i syn ve válce. Zlomilo ji to srdce a já ji nemohla nechat samotnou v jejím žalu, napříč tomu všemu, co se mezi námy stalo.  Vím, že každý den je pro ni utrpením. Viděla jsem ji, jak se tajně modlí k Bohu, aby ji vzal život a dovolil ji shledat se opět s její rodinou. Je toto láska? Má láska přinášet bolest a utrpení? Nevím...
Pro mne je utrpení každý nádech. Vždy, když se podívám do zrcadla nepoznávám tvář ženy, kterou vidím. Její oči jsou plné smutku a utrpení. Ztratila toho v životě příliš mnoho. Otce, bratra, syna, manžela a nyní matku. Čím jsem si zasloužila takový trest? Bože, pokud mě zkoušíš, dej mi znamení, nebot' i já jsem jenom člověk a další smrt již neunesu.
Na mou bolest mi také nepomáhá zapomenout neustálá přítomnost Anabell. Zůstala v paláci a i když se mi vyhýbá, tak stejně mám pocit jako by mi do mých ran sypala sůl. To samé můžu říci o jejím synovi. Pierre. Je to milý chlapec. Jednou si rozbil koleno v zahradě poblíž jezírka, mohl mít tak pět. Rychle jsem k němu přiběhla abych se ujistila, že je v pořádku. Vzhlédl ke mně a usmál se. Ty oči. Christopherovy oči. Odstoupila jsem od něj a poručila chůvě, aby ho odvedla k lékaři. Bylo to dítě. Nevinné dítě a já stejně nemohla překonat svůj smutek a hněv. Co jsem to za člověka?
Dny plynou a já nevím, co mne ještě v životě čeká. Mělo by mne potkat ještě nějaké štěstí? A nebo mám dožít svůj život v samotě bez lásky? Nevím....
Dlouhé podzimní večery se staly mými společníky a studený vítr, který mi rozcuchává vlasy a vždy se mi vryje až do kůže se stal mou přikrývkou. Vypadá takto peklo? Jestli ano, prosím Bože, ukaž mi cestu a vysvobod' mě z něj. Již nemohu dál....


,,Matko?"ozval se hlas mého syna Phillipa. Zvednu hlavu od dekretů, které je třeba podepsat a pousměji se na něj. Můj syn. Jak vyrostl. Stal se z něho mladý muž. Je podobný svému otci, ale gesty a uvažováním se podobá více mne.,,Děje se něco, můj princi?"zeptám se a vstanu od stolu. Přejdu k němu a chytím ho za ruce. Můj syn se na mě usměje a přikývne.,,Nesu ti dobré zprávy. Válka skončila. Otec se vrací. Navara je poražena a Anglie podepsala konečně mír. Vyhráli jsme,"vykřikne št'astně a obejme mě. Ještě mírně šokovaná mu objetí opětuji.  Phillip mě po chvílce pustí a pořád s úsměvem na tváři se mě zeptá:,,Máš radost, vid' matko? Vyhráli jsme a konečně se uvidíme s otcem. Elizabeth a Madelaide jsem to už řekl. Měla si vidět jejich nadšení. Elizabeth už vymýšlí, co si obleče na otcovo přivítání. Jsem na něj velmi zvědavý. Myslíš, že se mnou bude spokojený?" Zamrkám abych se vzpamatovala. Christopher se vrací...
Pohlédnu synovi do tváře a když vidím, jak horlivě čeká na mou odpověd', nezbývá mi nic jiného než ho pohladit po tváři a usmát se.,,Samozřejmě, že bude spokojen. Stal se z tebe velmi silný a inteligentní princ. Navíc si jeho syn. Bude velmi rád až uvidí, jak si vyspěl." Phillip se zardí a na malou chvíli v něm vidím opět toho malého kluka, který si za mnou chodíval potajomky lehnout kdykoliv byla bouřka. Tento moment, ale rychle zmizí a Phillip se zase tváří, jak se patří na jeho postavení.,,Pojedu otci naproti. Nevadí, vám to, že?",,Jisteže ne. Jenom jed'. Vezmi sebou i svého bratra. A George. Byl tvůj učitel celých osm let. Myslím, že i jeho tvůj otec bude chtít vidět a později odměnit.",,Děkuji. Udělám vše, co říkáte." Phillip mi políbí ruku a odejde. Zůstanu v pracovně sama. Christopher se vrátí zpět? Ale kam? Domů? Toto už dávno není náš domov. Jenom palác. Z celé té nenadálé události se mi zatočí hlava. Chytím se rohu stolu a předkloním se. Zhluboka dýchám a položím si dlaň na hrud'. Nemohu dýchat. Snažím se nadechnout, ale nejde to. Pomoc.,,Pomoc...Prosím...Pomoc,"snažím se zakřičet, ale spíše je to jenom chrapot. Vzduch se mi stále nedostává do plic a já padám na zem.,, Prosím, já nechci zemřít,"zašeptám a polhtí mě temnota.

Probudím se v posteli. Vedle mne sedí Sylvie a se slzami v očích mě drží za ruku.,,Co se stalo?"zeptám se a snažím se zorientovat.,,Omdlela si. Nemohla si dýchat. Jonathan tě našel na zemi, když ti nesl vitamíny. Byl tu doktor.",,A co říkal?" Sylvie vzlykne a zakroutí hlavou. Jedna slza ji steče po tváři. Otočím k ní hlavu a stisknu ji ruku, kterou mi doted' držela.,,Prosím. Řekni mi to. Moc tě o to žádám." Sylvie se zhluboka nadechne. Ještě párkrát to zopakuje než promluví.,,Doktor si poslechl tvé srdce i plíce. Srdce máš zcela zdravé ale..",,Ale plíce ne,"dokončím za ni větu.,,Je mi to moc líto. Doktor přesně neví, co je to za nemoc. Ví, ale že je vážná. Kvůli ní tvoje plíce slábnou a ty nemůžeš dýchat. Předepsal ti, ale nějaké uklidňující léky. Ty by měly na chvíli záchvaty zadržet." Sylvie se na mě smutně usměje.,,A kolik mi zbývá času?"zachraptím a posadím se na postel.,,Takhle nemluv. Nemysli na takové věci.",,Sylvie, vidím ti to na tváři. Nebyla by si tak smutná pokud bych měla z tohoto světa odejít dříve než mám. Kolik?",,Čtyři měsíce možná pět. Záchvaty se budou stupňovat a budou častější." Kývnu. Cítím jistou úlevu v tom, že vím kolik mi zbývá času.,,Dobrá. Tak tedy čtyři měsíce. Musím je využít, co nejlépe,"pokusím se o úsměv a popleskám Sylvii po ruce. Nemotorně se snažím vstát z postele. Sylvie mě musí přidržovat.,,Nevím jestli je dobrý nápad vstávat z postele. Měla by si odpočívat.",,Nemůžu. Král se vrací domů z války. Musí se přichystat uvítání a oslava.",,O, ano. Král. Řekneš mu to?" Obléknu si župan a otočím se na Sylvii.,,Co bych mu měla říci?"župan si zavážu a vytáhnu vlasy ven na ramena.,,Ty víš co. Že si nemocná. Umíráš.",,Nevidím důvod krále takovou věcí zatěžovat. Jenom ted' se vrátil z války. Bude chtít oslavovat a odpočívat. Můžu mu to říci později. Možná." Otevřu dveře své komnaty a řeknu služce, která čeká za nimi, aby okamžitě zavolala komorníka, šéfkuchaře, hajného. Chci připravit hostinu, uklidit celý palác a připravit hon.  Služebná se ukloní a já opět zavřu dveře. Sylvie mě celou dobu pozoruje.,,Copak je?"zeptám se a jdu do své šatny.,,Nic. Jenom se bojím, aby si včas stihla zařídit vše, co chceš." Neujde mi ten dvojsmysl, ale nechám to být.

Za tři dny přijede posel. Král už z celou svou družinou a princi vkročili do Paříže. Dvorní dámy, šlechtici, sluhové, ti všichni se shromáždí před trůnním sálem. Já s Elizabeth a Madelaide čekám vevnitř. Elizabeth si dnes nechala své tmavě kaštanové vlasy zaplést do různých copánků z kterých vytvořila jeden velký a ozdobila je bílými růžemi. Vzala si dnes světle růžové šaty na kterých jsou vyobrazeny bílé růžičky. Madelaide si nechala blond'até vlasy v rozpuštěné, ozdobila je pouze sponou, kterou ji kdysi Christopher dal. Oblékla si jednoduché azurově modré šaty, které ozdobila žlutou pentlí kolem pasu. Já sama jsem si dnes vybrala tmavě zelené šaty z hedvábí, které jsou propletené červenou nití a poseté rubíny kolem rukávu a výstřihu. Vlasy mi zapletly do velkého drdolu a ozdobili stejně barevnou korunou jako jsou mé šaty. Nesnažila jsem se být krásná, ale musela jsem uznat, že posledních osm let mi to neslušelo více než v tento den. Ozvala se trupka a všichni před trůním sálem se uklonili.,,Jeho Veličenstvo, král Christopher." Elizabeth a Madelaide se uklonily také. Já spojila ruce k sobě a narovnala se. Zvedla jsem oči a nemohla jsem uvěřit tomu, čemu vidím. Přede mnou stál Christopher. Skoro se nezměnil. Nyní měl dlouhé černé vousy protkané čedým nádechem a kolem očí mu hrály vrásky smíchu, jak by tomu řekla Elizabeth. I já je začínala mít. Zdál se mi silnější a vyšší než dříve, ale možná to bylo těmi osmi lety odloučení.
Naše pohledy se střetly.,,Vaše Výsosti,"pokývnu hlavou a lehce se ukloním.,,Má královno,"řekne a vezmemoji ruku. Jeho rty se blíží k mé ruce a přesto ze mě nespouští pohled.,,Vítejte doma,"řeknu a ruku mu rychle vytrhnu.,,Děkuji." Christopher pohlédne směrem k Elizabeth a Madelaide. Přistoupí k nim a každou zvlášt obejme. Lizí začne brečet. Nemůžu jí to mít za zlé. Otce velmi miluje a obdivuje. Christopher jí slzy otře a políbí ji na obě tváře. Nemůžu si pomoci, ale dojme mě to. Usměji se zrovna když se na mě Christopher znovu podívá.,,Vůbec jste se nezměnila,"řekne mi.,,Vy také ne,"řeknu a pousměji se.,,Kéž by to byla pravda. Bohužel ani já neuteču moci času. Zestárl jsem. Moje oči a úsměv zahalily vrásky a šedina se dostala do mých vousů,"povzdechne si a pohladí si vous.,,Můžu vás ubezpečit, že jenom k vašemu prospěchu,"poškádlím ho a Christopher se na mě zadívá, tak jako kdysi. Šibalsky. Bodne mě z toho u srdce. Vzpamatuji se a pokynu všem, aby se přesunuli do hodovní sítě, když v tom do místností vběhne Anabell a vběhne Christopherovi do náručí. Bez ostychu. Bez rozmyslu. Přesně, tak jako já kdysi. Začne se k němu tisknout a plakat. Pořád opakuje, jaká to byla bez něj muka a že se za něj každý den modlila. Bolí mě z toho u srdce. Navenek se, ale snažím zůstat silná. A daří se mi to do doby než vejde Pierre. Anabell dostrká syna k mému muži a s velkou pompou ho představí. Christopher syna obejme. Nic jiného bych nečekala. Je to dobrý otec.
Už se na to nemohu dívat. Otočím se k dcerám a nařídím jim, aby zůstali s otcem. Potom se otočím a odcházím z trůního sálu. Christopher se za mnou dívá, ale já se neohlédnu. Nemůžu. Na chodbě potkám Phillipa. Smutně se na mě dívá. Pohladím ho po paži a potom odcházím. Hrdě, vznešeně. Jako královna. Až když se zavřou dveře za mou komnatou, dovolím vzlykům jít na povrch. Sylvie je v mé komnatě také. Vždy mi v tuto dobu mění kytky ve váze.,,Margaret? Margaret co se stalo?",,Nemůžu..nemůžu," snažím se zklidnit a opět pravidelně dýchat. Moje plíce mě začínají opět zrazovat.,,Co nemůžeš? Margaret, co nemůžeš?"zeptá se mě vyděšeně Sylvie a přiběhne ke mně. Opřu se o její pomocnou ruku a se slzami v očích jí odpovím:,,Nikdy mu nemůžu říci o své nemoci. On je s Anabell a jejím synem. Ted' jsou spolu. Nemůžu mu to říci. Nechci, aby byl se mnou ze soucitu a nikdy mu neodpustím jeho nevěru. Neřeknu mu to. Nikdo mu to nesmí říct." Dojdu k posteli a ztěžka se posadím.,,Christopher se to nikdy nedozví! Až do mé smrti!"