hurts like hell [dokončeno]

5.

,,Jelikož se blíží Vánoce, uděláme dneska Ladovskou zimu. Kdo neví, co to je, vysvětlím v průběhu hodiny." Zase ta její nefalšovaná radost. Ten úsměv, který bych chtěl nosit každý den. Viktor vedle mě nahmatal moji ruku pod lavicí a jemně ji stiskl. Podepřenou hlavu jsem ihned vymrštil do vzduchu. Zase halda vzpomínek. Měl jsem chuť brečet. Jenže by mě nikdo nepochopil. Vyptávali by se. Ale nepochopili by. Přejížděl svými prsty po mými, až se spojily. A tak, po dni, byly mezery mezi mými prsty znovu zaplněny. Upustil moji ruku, jako on upustil moje srdce. Byla mi zase zima. Zima v srdci. Zima v rukou. On byl moje teplo, bez kterého nepřežiju den. A v ten moment jsem si to uvědomil. Měl bych zapomenout, jít dál a nejlépe s Viktorem po boku. Měl bych spálit to vše. Měl bych být jenom Viktora. Jenom jeho a ničí jiný.
Při bližším prozkoumávání mého obrázku byste našli dva koulující se kluky. A to jsme byli my. "Me and him - forever" napsal na kus papírku. Ten jsem si nechal, daroval mi ho. Ale teď mu znovu patří. Již navždy.
Chytl mě za hlavu a položil si ji na moje rameno. Krátce jsem ho políbil na krk a pak hlavu zvedl. Stále ji držel, a tak se mu povedlo mě políbit. Honza po nás hodil asi 2 sněhové koule. ,,Hej!" Snažil se upoutat naši pozornost. Jako vždy. Chtěl být slavný, a to se mu povedlo. Všichni dosáhli svých cílů, jen já tady stále sedím, v tom tichu, prázdnu, bez nikoho, bez něčeho, co by mě bavilo. Všichni mě opustili. Jednou ten čas musel přijít. Konec střední bylo největší peklo. Nikdo se s nikým nechtěl loučit, hlavně já s Viktorem a Honzou. Byli to moji dva psychologové, teď nemám ani ty dva. I když slibovali, že napíší, že se ozvou, nikdy se tak nestalo. Ztratil jsem lásku svého života, teď už po druhé. Naštvaně jsem praštil pěstí do zdi a znova spustil mohutný pláč. Všechno mi chybělo, všechno jsem ztratil.