hurts like hell [dokončeno]

7.

Další den plný utrpení. Vzal jsem svoji krabičku cigaret, zapalovač a vyšel ven. Bylo mi jedno v čem jsem. Hlavně, že jsem si mohl zapálit. Bylo to příjemné. Bylo to jako pálit všechny vzpomínky.
Po asi půlhodině jsem se vrátil domů a hodil krabičku na stůl. Zapalovač jsem opatrněji položil na stůl a oblékl se. Sedl jsem si na postel a uvědomil si, jak je všechno v háji. Že už nikdy nic nebude jako dřív, že jsem všechno ztratil, o všechno přišel. Bylo mi tak moc do breku, ale zároveň jsem znova nechtěl brečet. Cítil jsem se jako křehká váza. Něco, co nejde opravit. První pád mě trošku poškrábal, ale ten druhý mě roztříštil na milion kousků. Nevím, proč ten první pád nebyl tak bolestivý, zatímco ten druhý mě srazil na kolena. Možná proto, že s Viktorem to bylo čerstvější. Možná proto, že...
,,Víš...miluju tě," pošeptal a z jeho rtů se vynořil obláček páry. Byla zima, tma, svítila jen jedna pouliční lampa, co nás osvětlovala. ,,Taky tě miluju." - ,,Co on?" - ,,Je mrtvý. Už s tím nic nejde udělat. Musím jít dál." Přikývl a objal mě. ,,Je mi to líto." - ,,Nemusí." Lhal jsem. Tak strašně moc jsem lhal. Odtáhl se a políbil mě. Bylo to stejné, jako s ním. Akorát, že náš první polibek proběhl ve dne. Pár vloček nám spadlo na vlasy, bylo to tak kouzelné, tak romantické. A já to kouzlo nechtěl přerušit. ,,Je tady něco, co bys měl vědět." - ,,Hm?" - ,,Pokud s tím logicky budeš souhlasit." - ,,Povídej." Usmíval jsem se. Po dlouhé době jsem se usmíval. ,,Chceš se mnou bydlet?" Byl jsem zaskočený. Jemu bylo už dávno osmnáct, jen já byl ještě nedospělé dítě. ,,No...zeptám se rodičů. Ale zaskočil jsi mě." Přiznal jsem a ucítil jeho majetnické ruce okolo mého pasu. ,,Já vím." Políbil mě znova na rty. Vyfotil si se mnou fotku a pokud vím, dal ji na instagram. Vyfotil i moji "deep" fotku. Šťastnější jsem nebyl.
Jenže pak přišla třetí rána. A ta mě z kolen přemístila pod zem.