PROLOG - Einen Gorha

985 50 151
                                    

Rok Větru, 810. nového letopočtu


Po cestě dva koně schvátil a jednoho k smrti uštval. Veškeré zlato, které dostal od své macechy, padlo do měšců kovářům a obchodníkům. Davir doufal, že za takovou cenu stihne včas dojet k otci a rísijskému vojsku. Dost brzy, aby se s otcem stačil smířit a postavit se po jeho boku spolu se svými mladšími bratry.

I když však k železným dolům u Einen Gorha dorazil během pouhých tří dnů, zabralo mu příliš mnoho času, než se dostal přes stráže. Zatímco je přesvědčoval, že je skutečně nejstarším synem Támina Kríse, králova pobočníka, jeho otec a bratři dávno postupovali v čele prvního voje po odvráceném svahu hor.


Ve chvíli, kdy Davir konečně vystoupal na vrchol hory nad údolím, nalezl tam již pouze krále – ašar Věrlina s jeho osobní gardou a dvěma oddíly ozbrojenců, čekajícími v záloze.

Za sebou nechal samotné doly. Úbočí kopců rozrytá štolami a opletená dřevěnými konstrukcemi jako pavučinami, v očekávání útoku nezvykle tichá. Horníci, kováři i ostatní, kdo tu jindy pracovali, se ukrývali v hradišti nedaleko odtud. Když Davir pohlédl přes údolí na kopec naproti a mezi řídkým porostem rudých dubů spatřil sílu nepřátelské armády, vůbec by na bezpečí hradiště nevsázel. Jestli Targijci, ti věční dobyvatelé, porazí Věrlinovo vojsko, nic a nikdo v oblasti Einen Gorha se před nimi nespasí.

Na druhou stranu se zdálo, že se ašarovi podařilo shromáždit většinu rísijské šlechty, všechny své vazaly a muže, schopné držet zbraň. Tak silná Rísije nebyla, co Davir pamatoval.

Sám Věrlin chlapce překvapil hned dvakrát. Nejprve skutečnost, že se zdržoval tady, jen se svou Medvědí stráží, zatímco rísijská armáda se rozestavila na pozvolném svahu, první řady až na samém úpatí hory. Z těch několika bitev, kterým byl Davir svědkem, než od vojska utekl, si pamatoval, že se ašar držel uprostřed jízdních oddílů a často do boje sám zasahoval.

Navíc, když se Věrlin na syna svého pobočníka otočil, vypadal snad o čtvrtstoletí starší, než si ho Davir pamatoval.

Jeho tvář byla skoro bílá, rty semknuté do úzké čárky mohly naznačovat vztek, ale mladík si pomyslel, že jde spíš o přemáhanou bolest. Vlasy, stále tmavé, jen trochu prořídlé, rámovaly králův obličej v pocuchaných pramíncích. Ašar měl pod sebou jednoho z bitevních sagů, mohutných zvířat s uhlově černou srstí, o hodně větších a silnějších než koně a tělesnou konstitucí připomínající spíš býky. Zvíře netrpělivě pohazovalo hlavou, rozrývalo kopyty zem. Jeho pán se však v sedle držel pouze silou vůle, shrbený a třesoucí se snad v horečce.

„Krísův nejstarší," zamumlal. Mávnutím ruky poslal pryč strážného, který sem chlapce přivedl. „Ten zběh. Přišel jsi nás zachránit?"

Davir sklonil hlavu. Cítil, jak se mu do tváří hrne krev. Mohl by být rád, že ho Věrlin vůbec poznal, během dvou let strávených na útěku ztratil i poslední zbytky dětské baculatosti a opálený, v šatech pokrytých prachem z cesty, vypadal spíš jako divoch ze severu. Jenže...

Nevěřil, že by se mohl za své někdejší rozhodnutí stydět, ale právě se to dělo. Přestože by nic zpátky nebral, i kdyby tu možnost měl.

„Doufám, že za to ta holka stála," Věrlinův hlas zněl vzdáleně, jako by ašar nebyl tak docela při sobě. „Ale teď tě tu máme. Chceš se přidat k otci? Už je pozdě. Zůstaň a dívej se."

„Rád bych jel, ma ašar," řekl Davir co nejpokorněji.

„Myslíš, že já ne? Zasraná šipka ze zasrané targijské kuše! Ne, teď mě nezdržuj. Musím se o to postarat odtud, musím... Povely!"

Havran a královnaKde žijí příběhy. Začni objevovat