Havran a královna

KAPITOLA DRUHÁ - Na ochozech

Princezně se zdálo, že od rozhovoru, který vedla s otcem ke konci léta, uplynulo strašně moc času. Podzim nyní skomíral jako nemocný, kterého přemáhá choroba, jen místo horeček měly brzy přijít mrazy. Tara se toulala po hradě jako mátoha. Královský povahozpytec o ní říkával, že je dítě léta, sluneční dítě. Cítila, že je to pravda. A nejvíc to pociťovala za pošmourného počasí, když soumrak potemněl a den končil. Zdávalo se jí, že nebe visí kousek nad její hlavou, těžké, připravené zadusit ji svou mrtvou vahou.

Letos to nebylo jinak, a přesto se ve vzduchu dala cítit změna. Souvisela s Tařinou vzpourou, s tím, co jí otec řekl.

„Tak tedy, Taro, vidím, že jsi dospěla," opakoval v její vzpomínce, znovu a znovu. „Znamená to více povinností a méně shovívavosti. Jsi si jistá, že sis vybrala správně?"

Tehdy neodpověděla a ještě dnes ji pálily tváře studem. Podařilo se jí však přikývnout a s obavou čekala, co bude dál.

„Dobře," pokračoval král, „v tom případě si smíš sama vybrat, co se budeš učit. Kdybys byla chlapec, nedovolil bych to, ale takhle na tom nezáleží. Tvůj příští manžel se nebude zajímat o to, jak umíš počítat. Co se ale musíš naučit, je velení. Existuje mnoho věcí ohledně domácnosti, ženských věcí, o něž se jednou budeš starat. A tomu se začneš učit od této chvíle. Když nikomu nepřikážeš, aby ti stlal lůžko, nikdo ti jej neustele. Když nikomu nenakážeš, aby ti nosil jídlo nebo tě k němu volal, nebudeš jíst. Hovořím jasně?"

I když na rozhovor jen vzpomínala, měla hrdlo stažené a zaťaté pěsti. Přesto tehdy přisvědčila.

Ačkoli si myslela – bála se – že zůstane odkázána sama na sebe, zčásti šlo o strach zbytečný. Matka jí stále zasahovala do života, když uznala, že je to nutné. A možná se k Taře dokonce chovala laskavěji.

Nakonec ta změna nebyla zase tak zlá.

Po nekonečných deštích a šeru přišlo několik jasných dnů a princezna se potulovala po hradbách, zachumlaná ve svém oblíbeném kabátu s jehněčí kožešinkou. Už byla dost vysoká, aby se mohla pohodlně dívat dolů do města. Dříve jí i v mezerách mezi stínkami hradební zeď sahala nad hlavu, a ani když se vytáhla na špičky, nedokázala zahlédnout více než nebe.

Vlhké kameny namrzaly a Tara musela postupovat opatrně. Samozřejmě, že by nepřepadla dolů, kdyby uklouzla, jak se strachovala, ale jistě by si natloukla. A královna by zjistila, že Tara chodí, kam nemá.

Představila si, jak matka vyhlíží oknem ve velké síni a sleduje ji. Naskočila jí husí kůže. Otřásla se a zachumlala do kabátu, až připomínala raneček šatstva na dvou tenkých nožkách.

Matka ji sledovat nemohla. Předchozího dne otec pořádal hostinu na počest narozenin jednoho nirras, šlechtice, s nímž byla Lirela vzdáleně příbuzná. Tara se účastnila pouze začátku, jakmile začali být hosté rozjaření a zábava divoká, matka ji poslala za vychovatelkou, ať si s ní vyšívá nějaké hloupé šaty. A dnes pro změnu s královnou nebyla vůbec řeč. Tara na ní viděla, že se snaží být milá, ale skoro svou dceru nevnímala. A tak se princezna raději vytratila až na nejvyšší ochoz.

Jsem sama, pomyslela si, uvězněná v tomhle hradě. Uvnitř je drak a já vyhlížím prince, který mě přijede zachránit.

Sklíčeně se opřela o žlutohnědý kámen hradeb. Pohlédla na nebe. Bylo jasné, jen nad severním obzorem se rýsovala oblaka. Tara doufala, že jim potrvá dlouho, než přitáhnou sem. Nechtěla je, ani déšť a sníh, co s sebou nesla.

Pohlédla přes zeď. Za příkopem plným špinavé vody se hluboko dole klikatily ulice Karnu. Moc dobře na ně neviděla, měla slabší zrak a bylo to daleko. Učitel Uliška jí však kdysi daroval krabičku s vypouklými sklíčky uvnitř. Dokázal o té věci zasvěceně povídat dlouhou dobu, ale Tara ho neposlouchala, jen si krabičku vzala. Hodila se jí, a moc.

Když se podívala do otvoru na jedné straně, krabička přibližovala věci. Tara se neptala proč a jak. Bylo v tom kouzlo.

Sáhla do taštičky, kterou s sebou nosila, ať bylo teplo nebo zima. Musela si sundat palčáky, aby ji mohla otevřít. Opatrně vyndala kouzelnou krabičku. Dávala dobrý pozor, aby na ni nedýchla, sklo by se pod jejím dechem zamlžilo. S krabičkou přiloženou k oku se podívala dolů na město.

Velkou část výhledu jí zakrývaly domy a několik stromů, rostoucích u vnitřní hradby. Jediné místo, které viděla jasně, bylo nádvoří mezi tmavými budovami nedaleko druhých hradeb. Po tom prostranství pochodovali ozbrojení muži a svázaní lidé. I na dálku viděla, jak jim stoupá od úst pára.

Tara průvod nespustila z očí, dokud nezmizel za rohem jednoho domu. Skrze zdi ani kouzelná krabička nedohlédla.

Vydechla. Skoro celou dobu, kdy průvod sledovala, zadržovala dech. Ruce jí prokřehly a klepaly se. Na chvilku měla pocit, že krabičku upustí, že se její sklíčka roztříští o kameny. Ale nakonec ji včas stihla uklidit.

Přitáhla si ruce k tělu a celá roztřesená se opřela o hradbu. Zavřela krátce oči. Když je zase otevřela, viděla, jak se k ní blíží jedna ze společnic.

Tara se skrčila ještě víc a odplížila se zpátky dovnitř. Dřív než si jí dívka mohla všimnout. Ať už náhodou nebo nějakým předurčením však vzápětí vpadla do cesty matce, nesoucí se chodbou jako hlava komety, se závěsem služebných za sebou. Lirela zastavila a shlédla na dcerku.

„Byla jsi na hradbách," řekla přísně a nebyla to otázka. Princezna se přikrčila.

„To je v pořádku," usmála se matka a její tvář zvlídněla, „nezlobím se, ne moc."

„Viděla jsem zase ty svázané lidi," zamumlala Tara.

Královna její poznámku přeslechla. Svraštila čelo a zavrtěla hlavou. „Jdi se převléci k jídlu," poručila. „A rovnou si nech připravit jezdecké šaty. Otec nás chce odpoledne vzít na projížďku."