Havran a královna

KAPITOLA TŘETÍ - Do Tmy s tím vším!

Krísův sag se ani nezadýchal, když dorazili k výběžku lesa a pustili se mezi stromy do kopce. Zato slepcův kůň byl zpěněný a Řepův supěl, jako by kolem nebylo dost vzduchu. Když si horal připomněl bídu a špínu panující ve Stokách, nemohl se tomu divit. V takovém prostředí představoval i špatný jezdecký kůň vzácnou výjimku. A překvapeně povytáhnout obočí se dalo nanejvýš nad skutečností, že zvíře dávno nepadlo za oběť prázdným žaludkům místních obyvatel.

Přitáhl Círelovi otěže a poskytl tak svým druhům možnost, aby ho dohonili. Pokračovali mezi stromy strmě vzhůru.

Krís sledoval půdu před sebou. Byl ve svém živlu, třebaže tuto krajinu neznal. Stromy kolem sebe a čerstvý vzduch, víc nežádal. Po temném a dusném úkrytu v lasičnici se mu tohle všechno zdálo tak sladké, až se mu skoro točila hlava.

Vyjeli na hřeben zalesněné hory. Oba koně supěli námahou, klopýtali a kouleli očima a cestu po hřebenu přijali s viditelným ulehčením.

Po nějaké době se přiblížili ke slepcovým lidem. Dva štíhlí, vysocí muži, podle podoby bratři. Vlasy měli zastřižené po targijském způsobu a jejich oblečení ukazovalo spíš na hejsky od dvora než na bojovníky. Krís si pochybovačně změřil jejich vyšívané kabátce a zjistil, že až na dlouhé dýky ve zlacených pochvách se zdají být oba neozbrojeni. Rozhodl se ale mlčet a věřit, že Šalnur ví, co dělá.

Kousek stranou stál ještě jeden mladík. Lišil se od bratrů, jak jen se dalo – zacuchané tmavohnědé vlasy si nejspíš sám ořezal nožem nakrátko, na sobě měl šaty nejprostšího střihu, záplatované a obnošené, na nohou škrpály, které mu sice seděly, ale stejně tak nejspíš i jeho otci a dědovi před ním. U pasu měl zavěšený dlouhý lovecký tesák, a i na zbrani bylo vidět, že je dlouho a často používaná. Mladík sám vypadal neklidně, skoro tančil na místě jako mladý hřebeček, kterého moc dlouho drželi v těsném stání.

Krís znovu odolal nutkání zeptat se slepce, je-li si svými lidmi opravdu jist. Raději seskočil ze sedla a Řepa se Šalnurem ho následovali.

Nalevo byl v příkrém svahu vidět šedý vrcholek skaliska, u jehož úpatí tam dole stál královský altán. Dal-li se člověk jednou ze steziček okolo skály, někde v půlce srázu zřejmě mohl dohlédnout až do údolí. Zablácené ošacení mladíka s tesákem a čerstvé stopy na jedné ze stezek svědčily o tom, že Šalnurovi lidé té možnosti využili.

„Už sesedli a teď si nejspíš dávají svačinku," poznamenal jeden z bratrů, jako by chtěl Krísovi jeho doměnku potvrdit. „Pánové a dámy jsou zalezlí uvnitř, vojáci hlídají, ale ne ze sedel. Ten kluk od koní se povaluje v trávě a princezna si asi trhá kytky, nebo co. Aspoň to viděl Jari naposledy."

„Jak dlouho tu jsou?" zeptal se Šalnur.

„Přijeli chvíli před vámi," vysvětloval horlivě mladík s tesákem. „Princezna dnes poprvé jela sama na koni. Byla slyšet skoro až sem, když se tím chlubila."

„Někdo ji vedl, ne?"

„Ano, Šalnure. Ten mladý stájník, myslím, že jsi o něm říkal, že ho máš koupeného."

„Valen," kývl slepec, „to je dobré. "

„Měli bychom se do toho pustit," navrhl Krís. „Kdo ví, kdy se seberou a pojedou dál."

Šalnur přikývl: „Všichni víte, co máte dělat. Jdu teď s bratry za ostatními. Buďte připravení a dost blízko, až zaútočíme." Potěžkal v ruce dlouhý kovový palcát. Věrlin Krísovi prozradil, že Šalnur býval skvělý lučištník, ale když přišel o oči, musel se přeorientovat na boj zblízka. S palcátem prý prokazoval neuvěřitelné schopnosti a i při svém postižení se podle ašara mohl směle postavit libovolnému protivníku.