hurts like hell [dokončeno]

8.

Podíval jsem se do galerie fotek. Bylo tam video, díky kterému jsem si uvědomil, že ho miluju. Teď mě akorát rozbrečelo. Vzal jsem svoji krabičku cigaret a zapalovač. Nechtěl jsem jít po druhé ven, do té zimy. Otevřel jsem si okno a vyklonil se z něj. Pamatuju si, že jsem ho takhle vyhlížel, teď jsem zde kouřil cigarety a brečel jsem. Tak moc mi to vše připomínalo jeho, naše společné chvíle. Uslyšel jsem smích z venčí. Patřil klukovi. Tak moc mi ho připomněl. Viděl jsem pár koulovat se u lavičky. Pak se objali, a takhle setrvali minimálně minutu. Pamatuju si na jeho pevné, zamilované objetí, ze kterého mě nechtěl pustit. Pak mě obvykle políbil a za ruku jsme buďto šli ke mě anebo se projít. Sousedům jsme vadili, prý se máme jít léčit. Tolikrát jsem jim říkal, že láska je láska. Tolik promarněných slov s ním. Tolik polibků. Tolik objetí. Tolik lásky. Tolik vášně. Tvořil mi v hlavě zmatek, hlavně po tom, co mě políbil. Pamatuju si poslední věc, co jsme před jeho smrtí udělali. Pamatuju si vše, do detailů.
Políbil mě a pomalu se zvedl z postele. ,,Už musím jít," přiznal a poškrábal se na zátylku. ,,Dobře, půjdu s tebou," pošeptal jsem a též se zvedl. Když jsme vyšli z pokoje, matka se nás ptala, kam jdeme a jestli nechceme odvézt. ,,Ne," odpověděl jsem s úsměvem. Přikývla a vrátila se zpátky do kuchyně. Oblečení, obutí jsme vyšli ven. Nebyla tak krutá zima, jako teď. Byla příjemná, vše bylo takové kouzelné. Jemný sníh, nepokrytý močí. Lavičky, ze kterých byl smeten sníh. Teď to nemělo smysl. Opatrně mě vzal za ruku a pošeptal: ,,Miluju tě." Usmál jsem se a políbil ho na krk. ,,I já tebe, zlato," otočil se na mě a dlouze mě políbil. Stmívalo se, za chvíli mu jel vlak. ,,Musíme jít," řekl jsem. ,,Nemusíme." - ,,Ujede ti vlak." - ,,Tak ať. Hlavně že budu s tebou." Ta věta mě zahřála u srdce. Ještě jednou jsem ho políbil, jeho rty volaly, aby na nich stále někdo byl. Byly tak nenasytné a tak sladké... ,,Radši už fakt pojď," odtrhl jsem se se smíchem. Zasmál se taky. Tak krásný, hebký smích měl jenom on. Vyšli jsme směrem k nádraží, když už padla tma a světla a lampy se pomalu rozsvěcovaly. Sedli jsme si na lavičku a já stále kontroloval, kolik je a stále mu připomínal, kdy mu to jede. Byl jsem nervózní. Už delší dobu mě trápil pocit, že už nikdy nemusí přijet. ,,Už by měl přijet," staral jsem se. Pohladil mě po paži a pošeptal: ,,Neměj strach, lásko. On přijede." Utěšoval mě. Otočil jsem se na něj, plný beznaděje. Chtěl jsem, aby byl co nejdřív doma. Políbil mě. Naše uši ohluchly díky brzdám vlaku. ,,Ten je můj." Přikývl jsem a on se zvedl, dal si batoh na jedno rameno a pak mě za ruku zvedl taky. ,,Miluju tě. Nikdy na tebe nezapomenu." Políbil jsem ho ještě jednou. ,,Uvidíme se ještě někdy?" - ,,Slibuju." Znova mě políbil a s mávnutím ruky zmizel ve vlaku.

názor? napiš mi ho do komentářů, opravdu mě zajímá :)