Havran a královna

KAPITOLA ŠESTÁ - Až příliš jasné ráno

Protože proč ne. Sice měla být až v neděli, ale... Další posunutí o kousek.

***

Blížilo se svítání. Z lesů stoupala pára, slunce vyšlo bledé a vzdálené. Po nočním dešti bylo vše okolo studené a mokré. Trsy trávy a kameny. Větve stromů i jejich kmeny, trouchnivějící dřevo na zemi. Půda se proměnila v bahno a vzduch chutnal po vodě a tlejícím listí.

Krís vzhlédl unavenýma očima. Zbytek noci strávil zalezlý pod skalním převisem, takže se uchránil nejhoršího, jenže oblečení mu stejně provlhlo. Deku zpod sagova sedla, vysušenou a prohřátou, dal královně s dcerou – jakmile přestalo pršet a ztišil se vítr, Tara usnula, schoulená do klubíčka v matčině náručí, Lirela sama však měla šaty promoklé a navíc zcela nevhodné k přečkávání podzimních nocí v jeskyních. Když přes sebe přetáhla sagovu deku, Krís se od ní sice nedočkal slůvka díků, ale ani očekávané stížnosti na špínu či zápach.

Sám již zimu nevnímal, jen tělo měl ztuhlé a kůži studenou jako žába. Jakmile sluneční světlo proniklo mezi větvemi stromů, Krís se mu vystavil a protáhl si svaly. Zhluboka se nadechl, chvíli si nechal slunce svítit do tváře. Pak se otočil a vyšplhal k jeskyni.

Ještě než stanul na skalní římse, věděl, že něco není v pořádku. Čekal, že uvidí tmavý otvor. Místo toho se ven linulo světlo, jako by uvnitř vycházelo další, malé slunce.

Krís se zastavil. Nečekaně se začal cítit lépe – srdce se mu rozbušilo rychleji a vehnalo do ztuhlých končetin krev.

„Paní pramenů," řekl tiše, „co se tam děje?"

Nahmátl kus křemene, vložil jej do praku. Znovu pohlédl na paprsky vycházející z jeskyně a zamračil se. Opatrně se naklonil dovnitř.

Lirela s Tarou seděly vedle sebe u stěny. Vypadaly uvolněně, dokonce šťastně. Prázdné oči upíraly na světelný kotouč, visící v zadní části jeskyně, tam, kde mělo být největší šero. Světlo se kolébalo a měnilo barvy, od bledě žluté po ohnivě červenou. Bylo snadné se do něj zahledět, posadit se a jen se dívat. Snadné a tak příjemné...

Krís na poslední chvíli odvrátil hlavu, málem by podlehl. Couvl, skryl se za skálou. S touhle zářící věcí se ještě nesetkal, ale slyšel o ní vyprávět.

Kuropník.

Nevypadal hrůzně. Kuropník sázel na svou přitažlivost a zářivou nádheru, na to, že od něj nikdo nedokáže odtrhnout pohled, když se dívá dost dlouho.

Kolovaly zkazky o lovcích, kteří zůstali přes rozednění v lesích a po mnoha dnech je jejich druzi našli mrtvé, vysušené tak, že se jejich těla nerozkládala. Kuropník z nich vysál všechnu životní sílu.

Krís zatlačil povytažený jílec dýky zpět. Čekal příšeru s ostrými tesáky, nebo pronásledovatele. Snad by za ně byl dokonce raději. Možná by se jim nedokázal ubránit, ale nebyli by nepochopitelní. Na sílu platila síla. Meči se dalo bránit mečem. Ale čím přemoci vábivou krásu a světelný klam?

K čemu je krása, když ji nikdo nevidí, napadlo ho.

Tuto větu slýchal od své ženy poté, co je okolnosti donutily odejít nadobro do srubu v horách. Ve vsi měla Nena mnohé obdivovatele, třebaže se drželi jen lichocení a úsměvů, a náhle jí zbyla pouze společnost dětí a manžela.

K čemu je krása, když ji nikdo nevnímá?

Krís se usmál, třebaže ústa se mu zkřivila spíš do šklebu. S horečným spěchem přetáhl košili přes hlavu a začal z ní trhat cáry látky. Když měl, co potřeboval, připravil si dva pruhy do ruky a zavřel oči. Poslepu se pustil do jeskyně.

Plazil se podél stěny, ohmatával studený kámen. Z odlehlého kouta jeskyně se ozvalo hněvivé bzučení, Kríse však nezastavilo.

Nahmátl dlaní jemné vlasy. Princezna. Ani se nepohnula. Krís si připravil pruh látky a položil jí ho na oči. V tu chvíli cítil, jak se celá napjala. Co nejrychleji oba konce látky zavázal na jejím zátylku. Připadal si nemotorný, když neviděl na uzly. Vzpomněl si na Šalnura – ten by nyní neměl potíže.

Hněvivé bzučení kuropníka zesílilo. Tvor se nejspíš přiblížil a Tara sebou začala házet. Byly to nevědomé pohyby, zmítání se ve zlém snu. Mlátila kolem sebe rukama, kopala do kamení a křičela.

Nezkoušela si ale strhnout látku z očí a to bylo hlavní. Krís ji vzal podpaží a vyvlekl před jeskyni. Pak se vrátil pro královnu.

Podařilo se mu ji nahmátnout rychleji než prve dívku, už se v jeskyni vyznal. Také uzel se mu dělal snáz.

Lirela se začala zmítat, vydávala zvířecí skřeky. Krís ji vzal do náručí. Bzučení kuropníka mu znělo v uších, bylo ohlušující. Na levé tváři pocítil nepříjemný žár. Jen ale pevněji sevřel královnu kolem pasu, táhl ji ven. Jakmile si byl jistý, že jsou oba před jeskyní, otevřel oči.

Kuropník mu létal kolem hlavy a už nebyl ani trochu hezký. Z malého slunce se změnil na sršící kouli, neurčitě zelenou. Z jeho světla bolely oči, ačkoli neoslňovalo. Zato bylo horké, sálající.

Krís pohlédl na Taru s Lirelou. Ležely vedle sebe a obě se ještě chvěly. Křeče ustoupily a zbylo vyčerpání. Jinak se zdály být v pořádku.

Zaměřil se zpět na kuropníka, který se stále točil kolem. Pokaždé, když se přiblížil, měl Krís pocit, že na něj stříká vařící voda. Očima našel příhodně velký kámen hned u svých nohou. Rychle se sehnul, a když byl od něj prskající netvor asi tři kroky daleko, kámen po něm hodil.

Křemen do kuropníka nenarazil, jen jím prolétl. Stvoření ošklivě zapištělo, zakolísalo ve vzduchu. Opsalo pár složitých křivek, prolétlo Krísovi před nosem a zmizelo v jeskyni.

Na horalově obličeji naskočily puchýře. Opatrně je ohmatal špičkou prstů a sykl bolestí.

„U Paní pramenů!"

Královna s dcerou byly už dokonale probuzené, samy si strhly kusy látky z očí. Tara pobrekávala, Lirela se zlostně rozhlížela.

„Byly tu obludy," prohlásila holčička, „já je viděla! Já to říkala, že jsou v jeskyních obludy!"

„Žádné obludy," řekl Krís, „jen hloupý kuropník."

„A ten ti udělal ty ďubky na obličeji?" zeptala se Tara.

„Ano."

„Jestli si myslíš, že ti budu věřit, pak jsi hlupák, resia!" vyštěkla Lirela. „Pamatuji si jen, že mi zavazuješ oči a vlečeš mne ven!" Zavrtěla hlavou, až se jí zpola rozpletené a zcuchané copánky svezly do tváře.

Krís pomohl vstát princezně. Snažil se nebrat si Lireliny slovní útoky osobně. Přesto se mu do obličeje navalila krev.

Královna natáhla spoutané ruce. Pokoušela se dívat prosebně, ale vyzařoval z ní jen vztek. „Rozvaž mě," poručila, „okamžitě mě rozvaž! Už toho mám dost. Příště chci mít možnost bránit sebe i dceru. Slyšel jsi?!"

„Slyšel," kývl Krís. „Zůstaneš spoutaná."

„Zemřeš, resia!" štěkla. „Přísahám při všech bozích, že tě uvidím mrtvého!"

Horal pokrčil rameny. Pomyslel si, že v tomhle ohledu má královna možná pravdu, ale nechal si tu myšlenku pro sebe. Vzal do náručí Taru a začal slézat ze skály.

***

Taky tam mohl bydlet medvěd, hehe. Co říkáte na příšerku?