Havran a královna

KAPITOLA SEDMÁ - Anila na návštěvě

Bílý krkavec seděl na větvi, nakláněl hlavu. Oči mu slzely – následek toho, že se stal předchozího večera svědkem Anilina hněvu. Občas zobákem zajel do načepýřeného peří na křídlech a přičísl ho. Jako by chtěl napodobit svou paní.

Anila stála mezi stromy nahá, oči zavřené a ve tváři nejvyšší soustředění. K hrudi si tiskla jemně zářící kámen zinin. Rty se jí chvěly.

Nevyhlížela vábně, alespoň zpočátku. Byla příliš vychrtlá za všechny ty roky, kdy o své tělo nedbala. Kolena a lokty připomínaly suky na vyschlém dřevu, žebra se jasně rýsovala pod napjatou kůží a scvrklá ňadra visela na hrudi jako dva měšce patřící chudákům. Ani vlasy na tom nebyly nejlépe – mastné a plné šupinek suché kůže, roztřepené.

Teď se však chystala k velké příležitosti a musela vypadat nádherně. Dávala do zkrášlování všechnu sílu, i když věděla, že se jí nepodaří vytvořit víc než iluzi. Klam, k jehož vnímání je potřeba lidské mysli.

Krkavec, posedávající na větvi a jedním nebo druhým okem pozorující svou paní, nespatřil změnu. Pro oči své a pro oči ostatních lidí se však Anila měnila. Ten pozvolný vývoj by vzal dech každému, komu by dovolila, aby se díval.

Vrásky na tvářích se vyhladily a boláky na čele, v nichž se občas zamyšleně rýpala, zmizely. Úzké, suché rty se nalily, získaly temně rudou barvu a zdály se pružné a měkké – zralé k políbení. Jen oči zůstaly stejné. Barvy a tvrdosti kalené oceli.

Na okamžik tak zůstala – šeredné tělo, krk jako stonek neduživé rostliny, a na něm hlava, patřící kněžce nádherné Bohyně.

Pak stiskla rty, přivřela oči a svoji proměnu dokončila.

Bledá kůže, v podpaží a na vnitřní straně stehen posetá temnými flíčky, se vyhladila. Boky, stehna a paže se svůdně zaoblily, prsa se vyplnila, skoro útočně čněla dopředu. Hladové, nafouklé břicho se proměnilo v pevné a ploché.

Anila si přejela dlaněmi po bocích a spokojeně zavrněla. Iluzivní změna jí nepomohla, aby se cítila tělesně lépe, ale její duši zaplavil příval blaženosti. Věděla, jak ji všichni uvidí. Bylo příjemné stát se předmětem obdivu.

Pohodila hlavou, hříva bohatých vlasů se zavlnila.

„Všechno je v pořádku," řekla sama pro sebe.

Krkavec zamával křídly a zaskřehotal. Čarodějka po něm hodila zlostným pohledem. Jeho vzhled zůstal stejný – ne právě výstavní. Dalo se na něm poznat, že své majitelce slouží už přes dvacet let. Nemohla ho však též zahalit do iluze, všechnu sílu potřebovala pro sebe.

„Ty zůstaneš tady," přikázala.

Pták přelétl na jinou větev, rudé oči rejdily po okolí. Na zem se houpavě sneslo jedno z bělostných per. Jindy by Anila za takto projevenou neúctu ptáka srazila ze stromu dolů. Nyní se potřebovala soustředit na svůj vzhled a Mari jí za rozptylování nestál.

Sáhla k úpatí červeného dubu. Přes kořeny, vzpínající se nad stříbřitý mech, ležely přehozené honosné šaty a kolem se povalovala hromádka zlatých šperků. To vše bylo, na rozdíl od Aniliny krásy, pravé.

Oblékla si šaty, modrozelené jako smrkový les za soumraku. Na hrdlo si pověsila řetěz s drahými kameny a do vlasů vetkla zlatou čelenku.

Udělala pár kroků a uvědomila si, že je bosá. Za ta léta už jí to přišlo tak přirozené, že na boty nepomyslela. Vztekle prskla a zadupala.

Jak jsi nepozorná, holčičko, ozval se hlas její matky, hraješ si na mocnou ženu, ale zapomínáš na samozřejmosti. Stejně, jako jsi zapomněla, co je to dobro a láska...