Havran a královna

KAPITOLA OSMÁ - Ti, kteří čekají doma

Tak ještě jedna část, pro dnešek, tentokrát plnohodnotně dlouhá. A sice načne další dějovou linku, ale slibuju, že už poslední.

***

Kolem srubu se kupily hromady dříví, které děti nosily a schraňovaly po celý rok. Nena usoudila, že je ho dost, až když kupy dosáhly na všech stranách stavení pod střechu. Vypadalo to hezky, srub zabalený do zubatých hranic dříví jako do kožichu, jen s volnými okny a dveřmi. Dřevo ohřívalo dvakrát – jednou na hraničkách podél zdí a podruhé uvnitř v krbu.

Dnes nepochybně nastal první zimní den. Před chvilkou okolo domu proběhl divoký zajíc a jeho kožich svítil bílou barvou. Nenu ten pohyb, zahlédnutý koutkem oka, vytrhl od práce. Draly s Eniou peří, dvojčátka potřebovala teplé peřiny.

Bílý zajíc na zešedivělém plácku před srubem, za oknem, ještě nezakrytým. Přinášel zvěst, že okna brzy oslepnou. Přes zimu se musela zakrýt vydělanou kůží, jež propouštěla jen matné, mdlé světlo.

Nena si povzdechla. Zima bude dlouhá a těžká. O to horší, že Davir je pryč. Na výpravě až kdoví kam, v nepřátelské zemi... A bude pryč dlouho, možná tak dlouho, až Neně a dětem v paměti vybledne jeho podoba.

Znovu vzdychla. Věděla, že Davirovi na nich záleží, jen nemůže jinak. Kéž by všechny dobré síly stály při něm.

A kéž by se jeho synové nevyvedli po něm.

Nena se bála dne, kdy ji chlapci neposlechnou a také odejdou, do bojů za vlast, kterou nikdy mít nebudou.

Sevřela rty. Její prsty se míhaly, sdíraly peříčka.

Kéž by chlapci zůstali u lovu. Když zabíjejí zvěř, budiž. Té je v horách dost, nikdo jiný ji neloví a maso je potřeba. Ale proč by, u Duchů a Strážců, měli zabíjet jiné lidi?

Z pochmurného přemýšlení ji vyrušila Věrenka, která přisedla a pustila se také do draní. Nena ji pochválila. Nestávalo se často, že holčička, mimo dvojčat nejmladší a nejhýčkanější, začala sama od sebe něco dělat.

„Zazpíváme si, mami," navrhla po chvíli Enia, nejstarší z dětí, „při draní se má zpívat nebo povídat."

„Mamka přemýšlí," řekla Věrenka. „Já taky přemýšlím."

„Opravdu?" Enia s hraným překvapením pozvedla obočí, „to bych do tebe neřekla, prcku."

„Ale já vážně přemýšlím!"

„Nu dobrá," chlácholila ji starší dívka, „já ti věřím. Vymyslíš nám písničku, kterou budeme moci zazpívat?"

„Já znám spoustu písniček," prohlásila Věrenka pyšně.

„Tak nějakou řekni."

„Třeba... Třeba Jak jde zima k nám."

„Báječně," Enia mávla rukou, až peří na stole zavířilo. Omluvně se podívala na matku, ale ta se jen shovívavě usmála. A dívka začala zpívat:

„Jak jde zima k nám, sníh přikryje zem

Jak jde zima k nám, mráz zas spálí květy.

Jak jde zima k nám, z jinovatky lem

Přišla zima k nám, už před mnoha léty.

Kdo ji zažene, kdo ji vyžene,

Než nám umrzne poslední naděje?"

„To není veselá písnička, Enio," řekla Nena. Objala Věrenku a pevně ji k sobě přitiskla.

„Myslíš na tatínka," řekla holčička.