Havran a královna

KAPITOLA DESÁTÁ - Někdo musí nahradit otce

Obloha nad horami bledla, blížilo se svítání. Od severu vál silný vítr a nesl mraky. U srubu sněžilo, drobné tvrdé vločky se snášely ve svištivých poryvech. Kouř, v řídkém proužku stoupající od komína, se vracel k zemi.

Uvnitř skoro všichni spali. Dvojčátka ve své kolíbce, pěstičky ve spánku zaťaté. Enia ležela sama na velké posteli, již obvykle sdílela s matkou a mladší sestrou. Neklidně se obracela. Dálier se na chvíli vzbudil, aby ještě potmě zakryl okno a přiložil na oheň. Pak znovu usnul a ve spánku se k sobě choulili s Támim, aby se zahřáli.

Milo zůstával ve své posteli. Ústa měl otevřená a prudce oddechoval. Obličej mokrý potem, vlasy zplihlé a rozcuchané.

Nena už neseděla u jeho hlavy. Zkroucená do klubíčka ležela na zemi vedle postele a lapala po dechu. V břiše jako by se jí převalovala hromada ostrých kamenů a svět se s ní točil. Stále viděla duhové barvy, točící se a měnící. Ten pohled bolel a nepomáhalo, když zavřela oči.

Nechtěla budit žádné z dětí, budou potřebovat každou chvilku odpočinku. Zůstane na nich starost o srub, o jídlo a o nemocné. Namíchala si sama zeměžluč a udělala i pro Mila. Zvládla to, než jí začalo být doopravdy zle.

Nyní ji však poslední síly opustily. Nedokázala vstát, nedokázala zavolat na Eniu, jen se krčila vedle Milova lůžka a snažila se zůstat při vědomí. Ani se nenamáhala volat Duchy a Strážce. Kdyby při ní stáli, nikdy by nedopustili, aby také onemocněla.

Nedlouho po tom, co se Nena zhroutila, vstala z postele Věrenka.

V rukou držela kamennou sošku a obličej měla bílý. Mumlala, že ji bolí bříško. Když viděla matku na zemi a úplně bezmocnou, zkřivila obličej do plačtivého výrazu a sedla si vedle ní.

S východem slunce se probudila Enia a alespoň zdánlivě uvedla věci do pořádku. Vzbudila oba zdravé chlapce, pomohla Neně a Věrence do postele a nemocným dala čisté pokrývky. Pak se pustila do přípravy odvarů.

Dvojčata dostal na starost Támi. Šikovně je převinul a dal jim jíst ovesnou kaši. Dálier zatím snídal. Enia před něj postavila hrnek s vodou a talířek se zbytkem placek od včerejška.

Dobře se mu nejedlo. Byl celý nesvůj, navíc to ve srubu přes Eniinu snahu smrdělo – zvratky, potem, nemocí. Ani bylinné vývary tomu nepřidávaly. Samy o sobě možná i voněly, takhle se s ostatními pachy míchaly v příšernou, hutnou směsici.

Enia poletovala kolem jako splašená, ani si nesvázala vlasy do copů, jak měla napilno. Matka ležela v posteli, sténala a blouznila, Milo se nehýbal, pokud zrovna nasucho nedávil. Věrenka plakala a volala mámu.

Dáliera dusila tíha zodpovědnosti. Jistěže, nejstarší z dětí byla Enia, ale on byl nejstarší muž. Otec by od něj očekával, že potíže vyřeší. Měl skoro patnáct let, u Paní pramenů. V takovém věku táta doprovázel ašar Věrlina do bojů!

Pokaždé, když odjížděl za svými záležitostmi, říkával otec Dálierovi, že na něj spoléhá. Aby nezapomněl nic z toho, co ho učil, aby se postaral o matku a sourozence. Dáli si to vždy vztahoval k představě, že srub napadnou nepřátelé. Nu, nepřál si, aby se to stalo, ale asi by i v takovém případě spíš věděl, co dělat. Jenže copak se vyzná v léčitelství? Jak může bojovat s něčím, co není vidět a skrývá se to v tělech blízkých?

Uměl vystopovat zvířata, věděl, které rostliny a plody jsou jedlé a které ne. Dokázal určit směr podle hvězd, denní čas podle stínů a slunce. Znal cesty v horách a nebezpečí, jež na nich mohou hrozit. Samozřejmě a lehce používal svůj prak, otec ho učil bojovat i s jinými zbraněmi. A k čemu to teď všechno bylo?

Dáliera napadal jediný člověk, který by mohl pomoci.

„Enio," oslovil sestru. Neotočila se k němu, zrovna prohledávala sáčky s kořením. Zvedla však ruku na znamení, že poslouchá. „Chtěl bych... myslím, že by nám mohl pomoci ašar Věrlin."

„Není to léčitel," odsekla Enia.

„To ne, ale možná nějakého léčitele zná. Možná u sebe i nějakého má. Mohl by, když je král, ne? Měl by mít."

„Ano?"

„A co jiného chceš dělat," Dáli zvýšil hlas. „Čekat, jestli se uzdraví sami? Nevíme ani, co jim je."

„Dělám, co můžu, bráško," odsekla, „a je to hrozné, jenže pokud jim nepomůžou bylinky, tak co?"

„Třeba ašar Věrlin. Proto za ním půjdu."

„Blázníš? Venku sněží. Blíží se bouře! Máma by tě nepustila!"

„Možná, ale nemůže nic říct, víš," Dálier se smutně usmál. „A ty mi taky nemůžeš nic říkat. Jsi jenom holka."

„Ale starší!"

„To je jedno. Někdo musí být... Někdo musí zastat tátu. Jdu za Věrlinem."

„Nikam! Opovaž se jít do té sloty!"

Dálier jí neodpověděl. Všiml si, že ho Támi sleduje hloubavýma očima. Dvojčata žvatlala a mazala si navzájem kaši do vlasů. A nejen máma s Věrenou, ale hlavně jeho nejlepší, ač občas otravný spojenec Milo, ti všichni jen leželi, nevnímali. Uzavřeni do vlastních světů, plných utrpení.

Nasadil kamenný výraz, jaký vídal u otce, když chtěl prosadit svou. Aniž by si dál všímal Enii, oblékl si kamaše, vzal si Krísův starý plášť, ušanku z teplé kožešiny, obul si válenky, připravil sněžnice a vykročil ke dveřím.

Sestra se mu postavila do cesty. Obličej jí zrudl a oči se leskly.

„Řekla jsem, že nikam nepůjdeš!"

Dálier ji odstrčil. Jemně, ale důrazně. Zahodila pytlík s kořením a pověsila se mu na paži.

„Jsem silnější než ty, Dáliere," zaječela, „okamžitě se otoč! Zůstaneš doma!"

Silnější možná byla, chlapec však byl hbitější a rychlejší. Vyškubl ruku z jejího sevření a skočil ke dveřím. Vyběhl do husté chumelenice. Ještě se otočil a uviděl sestru stát ve dveřích. Odhrnovala si vlasy z obličeje.

„Vrať se," volala, „Šalriku Dáliere Krísi! Ty nejsi táta! Vrať se!"

Volala na něj všemi třemi jmény, prvním a posvátným, tím obyčejným, i rodovým. Přesto chlapce nezastavila. Otočil se, přitáhl si okraje pláště ke krku a vydal se na sever, tímtéž směrem, kterým včera putovali s Milem. Útržky Eniiných slov k němu vítr donášel až na kraj mýtiny.

„Nemůžeš... prosím... Dáli... ne... ty..." slyšel, a pak už jen vítr, svištící mu kolem hlavy.

***
Tak zase kratší část, ale... Co myslíte, že Dálier u Věrlina najde? Získá pomoc, kterou potřebuje?