Havran a královna

KAPITOLA DVANÁCTÁ - Zlomený meč

Princezna se Kríse nebála, přestože měl krví pomalovaný obličej a páchl jako kov, smutek a bolest. Na slavnostech Návratu Zlatého, kam chodívala s otcem a matkou, tančili lidé v mnohem děsivějších maskách a někteří z nich v ní vyvolávali opravdu strašidelné pocity. Těch se bála.

Tohohle muže ne.

Neplakala kvůli jeho obličeji, věděla, že není zraněný. Plakala, protože Krís musel udělat něco hrozného a na chvíli se ztratil ve studené temnotě, v prázdnu, kam Tara nemohla dosáhnout.

Když ho spatřila, jak vyrazil z boudy, nemohla si pomoci, musela ho pevně obejmout a ujistit se, že je to člověk, ne nějaký démon.

Ta chvíle se protáhla jako zimní soumrak. Pak ji muž jemně odsunul a rukávem košile si protřel oči. Rozmazal si po obličeji zčernalou krev. Podíval se na Taru, jako by se právě probudil a překvapilo ho, že ji vidí.

„Počkej tady," řekl jí, „za chvíli pojedeme dál. Donesu ti něco k jídlu."

„Ty, Krísi," oslovila ho. Chtěla se zeptat: opravdu jsi ho zabil? A chtěla slyšet: ne, to se ti jen něco zdálo...

„Máš děti?" vyhrkla místo toho.

Otázka chvíli visela ve vzduchu a zdálo se, že zůstane nezodpovězena. Nakonec však s Krís odvrácenou hlavou řekl: „Ano. Sedm. A už mlč."

Princezna poslechla. Vlastně netušila, jak jí napadlo ptát se právě teď na něco takového, ale z odpovědi byla celá vyjevená.

Popotáhla. Z nosu jí teklo, stejně jako z očí, a tak si po horalově vzoru otřela obličej. Pak odbelhala se ke zdi, o niž byla opřená Lirela. Posadila se vedle ní a vzala ji za ruku. Matka k ní shlédla, nabízenou ruku přijala, ale nepřitáhla si dceru k sobě, neobjala ji, ani se ji nesnažila utěšit.

Tara si prohlížela rudohnědý vzor na matčiných šatech a přemýšlela, co se uvnitř chatrče doopravdy stalo. Nemyslela si, že tam zabíjeli ovci.

Spíš...

Spíš bylo pravdou její krátké vidění.

Opřela si hlavu o matčino rameno. Znovu raději pomyslela na Krísových sedm dětí a jak jsou asi staré. A proč unesl ji a Lirelu, když má doma vlastní rodinu.

Co s nimi chce únosce dělat, pro ni zůstávalo záhadou. Předpokládala, že je odveze do Rísije, jak říkala matka. Jenže co pak? V bájích zlý zbojník unesl princeznu do věže a tam ji věznil tak dlouho, dokud nesvolila, že se stane jeho ženou. Jenže Krís ženu i děti měl a nebyl zlý. Matka si myslela, že ano, a on se tak někdy i choval, ale nebyl.

Tara začínala doufat, že všechno dobře skončí, přestože se právě teď stala hodně špatná věc. Krís je odveze k sobě domů, kde budou všichni bydlet. Možná chce ještě jednu ženu, aby měl víc dětí, a proto potřebuje Lirelu.

Nastavila tvář slunci. Takhle za dne vypadalo všechno lépe. V noci musela myslet na to, že je hladová a je jí zima, že se bojí těch mužů okolo. A na to, jak se jí stýská po domově. Za slunečního svitu si dovedla představit, že se domů nevrátí a dokonce jí ta představa nevadila.

I záležitost s Krísem a vidinou nakonec patřila noci, do doby, kdy je vše tmavé a napůl neskutečné.

Tara se zvedla, opřela se o stěnu a dokulhala ke vchodu do chatrče. Opatrně nahlédla dovnitř.

Muže ležícího na kavalci teď přikrývala hnědá deka. V místě hrudi a břicha se na ní objevovaly temné skvrny. Zpod lůžka navíc trčela čísi ruka, bílá a bezvládná – jestli tam ležel celý člověk, Tara vidět nemohla. Ale byla si téměř jistá, že je to pastevec, který se ještě nedávno opilý válel venku.