Za světlem je tma

21. července - Kožich z naivity

   Nutkání napsat tuto část z pohledu skutečné ovce, bylo příliš velké. Nicméně i když by to byla nejspíš jedna z nejšílenějších věcí, bohužel asi vás zklamu, přestože můj záměr byl trošku jiný. Taková kapitola by prostě neměla žádnou výpovědní hodnotu.
   Heh, tak tedy jedna pořádně špatná kapitola na závěr špatně napsané knížky... Těšíte se? /pochybuju, když jsem právě řekla, že je špatná.

   Život je nádherný.
  
   Mohl by snad někdo říci něco jiného? Však pohleďme na nádhernou prostotu všedního dne jistého muže středního věku.

   Rudě nalakované, krví smáčené vstupní dveře se otevřely. Vyšel z nich Pavel, nevysoký, nehezký, obtloustlý, nemastný, neslaný; Pavel byl neuvěřitelně, přesto nádherně průměrný člověk. Ničím nevyčníval, ostatně ani nemohl, a to byl jeho nejkrásnější rys. Žil si; žil si, nic jiného se pomalu ani říci nedalo.

   Jeho kroky vedly po rozpraskané betonové cestičce ven zahrádkou zarostlou bodláčím a plevelem. Rzí pokrytá špatně namazaná branka zavrzala, když se vydal vstříc svému malému každodennímu životu.
  
   No není to krásný začátek dne? Pavel si to myslel též.

   Neexistuje nic, co by mohlo rozbít tu to nádhernou jistotu, klid v jeho mysli. A proto je život nádherný.

   Jedna z krásných věcí, která se toho dne odehrála, byla cenovka u chleba v obchodě. Vyrazil sem hned poté, co opustil domov, pro pár rohlíků, nicméně nalezl zde pouze prázdnou přepravku. Nedovolil však tomuto nezvratnému faktu zkazit jeho nádherný, jednoduchý život. Chleba bylo dost, má chleba vlastně ještě raději. A protože v dost podobném stavu byly i zásoby toaletního papíru, přihodil raději k nákupu i další výtisk novin. Příběhy o vítězství hrdinů mu na záchodě budou dělat dostatečnou společnost.

   Skutečně není nad jednoduchá řešení a prostý život.

   V práci se má Pavel nadprůměrně dobře. Zrovna dnes se to skutečně vydařilo a výsledek předčil nejdivočejší očekávání plánu. Každý den ze sebe vydává jen to nejlepší, když tvrdě dře u pásu. Nepotřebuje nic víc, je šťastný jako tisíce dalších. Zrovna dneska s Frantou piva polemizovali, no dobrá nepolemizovali, spíš jen opile žvatlali, o tom, jak se chování některých vymyká jejich nepříliš bystré mysli.

   Jak někomu může nestačit takový poklidný život? Jak může někdo ostatní škodit nepřijímáním normy? Proč se s tím prostě někdo nesmíří? Proč se někdo věnuje podvratné činnosti? Proč do této oázy ve světě zmatku někdo tahá cizinecké vlivy?

   Netřeba se rozčilovat. On je se svým životem spokojený.

   Všude slýchává neustále historky o statečnosti a cti. Z novin, jeho drahého záchodového společníka, z televize, jíž si nedávno pořídil a byl na ni náležitě pyšný, od Franty. Byl nadšený, že on může svůj malý život věnovat celku, to je jediné, čemu potřebuje rozumět.

   Montoval k sobě kusy příliš složitého stroje a přemýšlel, zdali je skutečně spokojený. Do pozadí mu vyhrávaly nadšené tóny hlasitých nástrojů, jež nedokázal rozeznat, takže se mu dobře přemýšlelo.

   Dolehl k němu šum zapínané televize, jak někdo sáhl po ovladači ve vedlejší místnosti. Blížilo se poledne a s ním i zprávy zalité sluncem.

   „Dnes naší bratři ve zbrani, horníci z dolů, prolomili limity, limity dané dřívější prohnilou společností, a tím pádem překročili limity onoho procent. Jsou zkrátka neuvěřitelní!“

   Usmál se pro sebe. Ano, všechny tyhle každodenní příběhy o sebepřekonávání se, z nichž čišel optimismus, mu přidávaly na dobré náledě pokaždé, když je uslyšel. Cítil za nimi něco jiného usilovnou práci mnoha lidí, kteří ze sebe vydali všechmo; popravdě si přál být jako oni, ten hrdina ze zpráv, jenž nezaskočí nádherným úsměvem. Na druhou stranu za slovy podivné moderátorky či Franty vždy slyšel něco víc.

   A to víc bylo to, že byl sám se svým životem prostě spokojený.

   Usmál se sám pro sebe, když na něj veškeré to štěstí opět dolehlo. Je spokojený a to je hlavní, nemusí dělat nic jiného než věřit v systém.

   S pohledem na hodiny usoudil, že už by to mohl být konec, šťastný konec
Hromádka pod rukama mu narostla do rozměrů, s nimiž mohl být spokojen. Mravenčci pokládali poslední jehličí do pyramidy dmoucí se k nebesům, nastal čas tyto černé brouky uspat, jednou provždy.

   Mířil si to ulicemi domů, nepotkal byť jen jediného človíčka. Zarazilo ho to, dříve tu procházely davy, tak nebyl s to pochopit, kdy všichni zmizeli; kdy se z prosperující města stalo město duchů. A popravdě, něco takového jde ovečce jen těžce určit. Nač se něčím takovým zabývat, když vám stačí jen všední jednotvárnost?

   Není nic špatného na tom býti spokojený se svým životem. Přeci jenom jde o pudovou záležitost, neomylnou, s chutí zakousnout se do živého masa ambiciózních lidí. Pavel nikdy nepochopil, jak se někdo může vzdát tepla domova pro „svobodu“, když pravá svoboda spočívá ve spokojenosti sám se sebou a právě v bezpečí domácího krbu. Taktéž nikdy nepochopil, jak se někdo může vzdát svobody pro krvežíznivé neznámo.

   O to více obdivoval ty hlavouny tam nahoře. Bez nich by nikdy nebyli tam, kde jsou, vážně. Mysleli vždy prvně na lid, ztělesnění altruismu pracující na blahu všech. Opět cítil neskonalou radost, že to zrovna on se narodil takovému nezávislému celku.

   Jistě občas některé věci prostě nefungují. Když přijde na pastvu, nalezne jen trsy zažloutlé trávy, ale jídlo je levné. Některé věci je prostě těžké sehnat.

   Možná žijí v ohradě jako takové malé stádo oveček, spokojeni se vším, ale on to prostě neviděl stejně jako zločinecká propaganda. On cítil štěstí a nepotřeboval čistit jeho zdroj.

   Smrtelného hříchů zklamání svých blízkých a vlasti by se nikdy nedopustil. Vrací zpět jen to, co dostal, ale stále to není dost, stále polyká z nekončícího pramene hrdosti a tím pádem i štěstí. Nemůže si dovolit říci ani půl slova proti všem.

   Ano, život je nádherný, Pavle, když už nemáš ani na ty výtisky novin na záchod, protože chceme pryč že stáda.

   Ano, život je nádherný, Pavle, když se nemusíš starat o to, čím nakrmíš své blízké, protože jsi perzekuován kvůli svým názorům, anebo původu, když si jedna ovečka nese do svého života cejch té černé. Aspoň se nemusí krmit těmi uschlými paskvily.

   Ano, život je krásný, Pavle, když se ti do lebky zavrtává olovo, protože zadní vrátka zrezla obdobně jako ta tvoje, ovčáčtí psi barví černou vlnu rudou a rozzuření ovčáci se sem blíží.

   Ale ty jsi nikdy neporozuměl a ani nemohl, Pavle. Byl jsi jen šťastná ovečka.

   Nač by se měl taky starat, že?

   Umíral dušen v kotli s hromadou skopového, aby nasytil jeden nenasytný krk rozpínavého predátora. Všechno, co dělal, co ho činilo spokojeným, jen přidávali na chuti šťávě.

   I tak byl ale Pavel spokojený.