Havran a královna

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ - Gavra nikam nespěchá

Gavra sledoval, jak nebe na východě temní, a nechával koně běžet klusem. Užíval si volné jízdy a odpočinku. Nepotřeboval se nikam hnát.

Po poledni projel kolem zapadlé targijské vsi. Podezíravým vesničanům, kteří se ho pokoušeli zastavit, správně povýšeným tónem sdělil, že je králův vyslanec. Sice se na něj i potom dívali s nedůvěrou, ale jeho pěkné šaty a hlavně drzé a sebevědomé vystupování je zmátly dost, aby ho nechali jet.

Potom Gavrovi netrvalo dlouho, než našel stopy, vedoucí do lesů za vesnicí. Bylo jich tam tolik, že minout by je mohl jen slepec. A dokonce i Šalnur by po nich snad dokázal jít.

Když dorazil na kraj pastvin, byla téměř tma. Gavra však dokázal i tak rozpoznat, že v troskách stavení pod svahem řádil nedávno oheň.

Zvolna vedl koně mezi pahorky k další nejbližší pastevecké chatrči. Zabušil na stěnu, protože dveře byly nahrazené závěsem z kožešin.

„Mno," ozvalo se zevnitř, „co je?"

„Vylez ven," přikázal Gavra. „Chci něco vědět."

„To jako ode mě?"

Před chatrčí stanul zavalitý muž se světlým ježatým plnovousem. Gavra si pomyslel, že už dlouho nezabil žádného Targijce. A navíc takhle zatraceně targijsky vyhlížejícího Targijce.

„Od tebe," přikývl, „co se stalo s tím stavením?"

„S Belinovým?"

„Vím já..."

„To byl Belina," řekl muž a tvář mu pokřivil výraz smutku. „Byl to dobrej chlap, to jó."

„Co se mu stalo?"

„Nechal u sebe přespat nějaký lidi. V noci se tam něco stalo a on byl úplně mimo z listí. A oni mu zapálili boudu i stáje, asi i s ním. A pak přijeli ti páni."

„Páni?"

„Sám mladý kralevic," zašeptal s úctou muž. „Ale co ty jsi zač? Proč bych ti to měl říkat?"

„Mě poslal král," zalhal nestydatě Gavra. Pravá ruka mu sama od sebe sjížděla ke smyčce u pasu.

„Dobrá, nezlob se, pane," omlouval se chlap. „Našinec se nerad do něčeho namočí, víme? Dobrá, tak ti to povím. Přijel kralevic a nějakej další chlap, a něco u Beliny hledali. Měli s sebou i čaroděje. A pak tudy dneska ráno projela ta čarodějnice."

„Dobře," řekl Gavra.

„Čarodějnice... Možná je spíš démon, pane," pokračoval muž a Rísijec zbystřil sluch. „Štvala saga, jako by ho chtěla zabít a před polednem slyšel mladej Norgis strašnej křik, on pase až skoro u Hloubin, a prej od nich to slyšel." Pastevec ukázal k východu.

„Tam všichni odjeli," řekl Gavra.

„Jó, ale jak to víš, pane?" podivil se muž. „Vždyť jsem to neříkal..."

„To je jedno," Gavra si povzdechl.

Targijec si mu zatím začal vylévat srdce, jak je to hrozné, tolik práce a nakonec nemá člověk ani trochu bezpečí, vraždí se tu a pálí jako za války. Gavra ho neposlouchal. Stačilo mu, co už slyšel. Má před sebou čaroděje a čarodějnici. Ta ženská musí být navíc šílená.

Pastevec žvanil a žvanil, spíše sám pro sebe, než pro Rísijce.

Vytáhnout nenápadně smyčku byla hračka, protože ten muž kulil oči do tmy za návštěvníkem, jako by odtud měla každou chvíli přijít ta šílená čarodějnice. Když mu na krk sklouzla smyčka a připravila ho o dech, pouze vytřeštil oči ještě víc a pokusil se ji strhnout.

Tenký spletenec kožených řemínků se však zaryl do masa a pastevec si jen drásal kůži, v obličeji fialověl, z úst mu tekly sliny.

Konec nastal brzy. Tělo zvláčnělo, svalilo se na zem. Gavra uvolnil smyčku, stáhl ji muži přes hlavu a pečlivě ji znovu připevnil k opasku. Překročil ještě teplé tělo a zahlédl, jak na jedno otevřené oko dopadla sněhová vločka.

Roztála. A další také. Brzy už tát nebudou.

***
Tak ještě jedna, taková skoro zapomenutá linka, která se přidá k ostatním, a pro dnešek stačí. :))