Havran a královna

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ - Nové spojenectví

Sněhová přeháňka zastihla Anilu, kterak sedí na stromě, houpe nohama a s výrazem dravce sleduje zem pod sebou. Když jí vločky sněhu začaly padat do očí, krákoravě se zasmála a přetáhla si přes hlavu kapuci. Nakonec se prve u kraje pastvin vrátila, když ji přešel nejhorší vztek, a sebrala mrtvému Rísijci plášť, jediný kus oděvu, který předtím nerozřezala. Byl teplý a příjemný.

Na stromě přečkala druhou noc v lese. Věděla, že je blízko oběma svým cílům. V nose ji k večeru štípal pach kouře z ohně, který rozdělali únosci. Odkládala však střet s nimi na později.

Čekala na další postavu v řetězci pronásledovatelů a pronásledovaných. Byl to muž, Rísijec. Ale zdálo se, že nepatří k žádné ze zúčastněných stran.

Je to spojka únosců? Vyslal ho Tager? Sleduje vlastní cíle, nebo dokonce Anilu?

Na tyto otázky měla brzy získat odpověď. Muž putoval pomalu, dorovnával však její náskok. Aby také ne, když na něj čekala půl dne a celou noc na jednom místě.

Spala krátce, jen tolik, aby obnovila síly, které vydala. Nad ránem se na větev vedle ní posadil mučerk se svými kožnatými křídly a podivnou, skoro lidskou tváří, v zubech mrtvou myš. Než se stačil leknout a uletět, Anila po něm chňapla a zakroutila mu krkem.

Myš shodila do tmy pod strom. Mučerkovi otevřela břicho a vnitřnosti, z nichž se v chladném vzduchu kouřilo, snědla. Pozůstatky tvora, kůži, peří a kosti, zavěsila na pahýl větve kus od sebe. Možná se bude hodit.

Zbytek času věnovala rozhovorům s matkou. Zdálo se jí, že je blízko, že už nemluví jen v Anilině hlavě. Byly to však stále stejné řeči. Že dcera není dobrá čarodějka a ať se polepší.

Zaslechla kroky, trhla sebou. A o chvilku později ho zahlédla. Rísijce, mladého, působil na ni nepříjemně. Měl ohrnutý nos, vlasy zkrácené podle targijské módy, dolíček v bradě.

Anila počkala, až bude procházet pod jejím stromem, a pak po něm hodila zbytky mučerka. Trefila Rísijcovu hlavu a v tu chvíli se cítila skoro jako ta nezbedná holčička, jíž kdysi bývala.

Chlapík zastavil tak prudce, že málem upadl. Strhl si krvavé cáry zvířete z hlavy. Než se stačil rozhlédnout, Anila už měla v rukou bledožlutý kámen a soustředila se na koženou smyčku u mužova pasu.

Zatímco se na čarodějku díval a otevíral ústa v němém úžasu, jeho škrticí šňůra se vinula vzhůru. Pak se smyčka přetáhla přes hlavu a sevřela hrdlo. Chlapík okamžitě spustil oči z Anily, pokusil se škrtidlo uvolnit, ale tenký spletenec kožených řemínků se mu zaryl do kůže.

Rísijec marně lapal po dechu a drápal se na krku. Klesl na kolena, tvář mu fialověla. Vytřeštěné oči se obracely vzhůru. Z hrdla vycházelo bublavé chrčení, po bradě tekly sliny. Padl na zem, mlátil rukama a svíjel se ve sněhu. To už nad ním stanula Anila a jediným dotekem smyčku uvolnila.

Muž zůstal ležet, kašlal a sípěl, plival kolem sebe.

„Zdravím tě," řekla černovláska, když se vzpamatoval natolik, aby ji mohl vnímat. „Jak se daří? Máme hezké počasí, že?" Zdvihla dlaně k obloze.

Posadil se a nevěřícně na ni vykulil oči. „Ty jsi čarodějka, elterijská čarodějka," řekl chraplavým hlasem. Mluvení mu dělalo potíže. Anila to chápala, sama kdysi o vlas unikla oběšení.

„Jistě," odpověděla, „to víme oba dva. Já ale neznám tebe. To není spravedlivé, co říkáš?"

„Proč jsi to udělala?"

„Abys se mnou mluvil, chlapče," usmála se Anila. „Doufám, že si uvědomuješ, kdo ti zachránil život."

„Vím také, kdo můj život ohrozil!"

„Pomalu, pomalu. Stačí, když mi řekneš, co tu děláš, a můžeme se rozejít v dobrém."

„Co za to?" zeptal se.

Černovláska se usmála. „Líbíš se mi," řekla a poplácala ho po tvářích. „Cokoli budeš chtít, chlapče. Řekni si. Já dovedu hodně."

„Uměla bys mě udělat nezranitelným, čarodějko?"

„Přijde na to," řekla Anila. „Nejspíš bych to dovedla, kdybych měla vše, co k tomu potřebuji. Ale to je cenná věc, nezranitelnost. Jsi si jistý, že tvoje odpovědi stojí tolik?"

„Pro toho, kdo je potřebuje, jistě," odvětil. „Kdo jsi ty, kromě toho, že jsi čarodějka?"

„Jen někdo, kdo si rád hraje," černovláska se zachichotala.

„Řekl bych, že jdeš z nějakého důvodu po stopách těch, kdo unesli královnu s dcerou," zašeptal Rísijec. „Nebo možná za kralevicem, který je taky sleduje." Mnul si zhmožděné hrdlo, hleděl však přitom na Anilu s nadřazeným výrazem.

Čarodějka sevřela rty. Dobrá nálada byla ta tam, jako by ji ani nikdy necítila. Teď měla chuť roztrhat toho chlapa na cucky. Nesměla ale opakovat chybu, kterou udělala s tím prvním.

„Vidím, že jsi bystrý muž," řekla. „Jistě neodmítneš moji nabídku."

„To ne! Nezranitelnost je dobrá cena. Vlastně jdu za stejnou věcí, jako ty."

Anila se na něj zahleděla tázavě.

„Sleduji únosce," dodal. „A když jsem se dozvěděl, že jde po nich ten čubčí syn Teril, nejspíš si budu chtít vyřídit účty s ním."

„Pak máme opravdu společný cíl," přikývla čarodějka. „Jaké je tvoje jméno?"

„Gavra," řekl pomalu. „Chceš se ke mně připojit?"

„Spíše ty ke mně. Mám trochu jiný plán. Jakou cenu ti slíbil ten, kdo tě poslal? Nebo jakou odměnu očekáváš?"

Gavra se zašklebil a rozhodil rukama.

„Pak je to snadné," zasmála se Anila, ale veselí v tom smíchu scházelo. „Můžu ti dát, na co si vzpomeneš. Když půjdeš se mnou."

„Co mohu ztratit? Jaký je tvůj plán, paní?"

„Jednoduchý: všechny zabijeme. Kromě princezny. Té se nesmí nic stát."

„Takový plán mi nevadí," řekl Gavra. „Pokud jde o zabíjení Targijců. Nebudu bojovat proti vlastním lidem. Pokud to nebude nezbytné."

„Chápu," kývla Anila, „postaráš se tedy o Terilovu družinu. Má s sebou kouzelníka, ale poradím ti, jak na něj."

***
Zase kratší, tak nahodím ještě kousek.