Havran a královna

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ - Čím dál tím rušnější lesy

Psi zaútočili až s rozedněním. Do té doby se potulovali kolem, z dosahu světla ohně, vyli a štěkali. Krís s Levčikem zůstali vzhůru až do rána, kdy se probudil i Valšín. Dála se jen vrtěl a kašlal ze spánku, i královna spala, jako by byla hluchá, ale Taru psi také vyrušili ze sna.

Pomalu stahovali kolem tábořiště kruh.

Krís a Levčik stáli otočení do šera mezi stromy. Číhali na první zvíře, které se osmělí a vyhlédne ze stínů. Valšín se vyhrabal na nohy, do levé ruky popadl jednu z větví trčících z ohniště a jejím žhavým koncem rozrážel tmu v místech, kde slyšel šramocení a poštěkávání.

Lirela se převalila na druhý bok, zasténala. Oči měla zavřené. Krís se rozhodl, že ji probudí. A Dálu také. Dřív, než psi začnou útočit.

Zazívala, když jí pomohl vstát, prohrábla si zcuchané a slepené vlasy, zatvářila se znechuceně a pak se přidala k princezně, která si u ohniště hřála ruce a připravovala louč z větve podle Valšínova vzoru. Teď už byli vzhůru všichni. I Dála s kašláním a sípáním vstal a pomáhal Levčikovi sedlat.

Na chvíli nastalo ticho, jako by se šelmy stáhly. Ten dojem však byl klamný. Zvířata se naopak připlížila blíž, začala vystrkovat hlavy mezi stromy a keři a větřit.

V ranním šeru připomínali psi Krísovi pokračování zlého snu. Zelenkavá srst se ztrácela v šedi a hnědi lesa, oči se blýskaly jako plamínky bludiček nad bažinou.

Jakmile se zvířata odvážila zpoza krytu stromů, uvítaly je střely z praků. Bolestné zavytí, jeden pes padl s rozbitou lebkou, jeho nohy sebou škubaly, jako by ještě běžel. Druhý se kulhavě vlekl pod křoviska. Ostatní začali štěkat a dorážet. Ještě se ostýchali, vždycky se zase stáhli zpět, ale vrčeli a odhalovali zuby v širokých mordách.

Tara se zachvěla. Hodila klacek do ohně a schovala se za matku.

„Ašin," sykl Krís na Lirelu, „sedni na saga a vezmi malou k sobě. Rychle!"

Poslechla, jen ještě mrštila hořící větví po psovi, který se dostal nebezpečně blízko a tahal ji za lem šatů.

Krís pomohl do sedla i Valšínovi, který se statečně oháněl loučí, třebaže ji musel držet ve slabší ruce.

I Dála už byl v sedle, a přestože ho záchvaty kašle ohýbaly skoro v křeči, oháněl se po zelených psích stínech mečem. Krís spěšně zapnul Círelovi podbřišník a vyšvihl se mu na hřbet. Odstrčil psa, který mu skočil po noze, přitáhl otěže a nechal saga kopat kolem sebe a držet šelmy v bezpečné vzdálenosti.

Levčik zůstával poslední pěší. Rozháněl psy kopanci, ranami mečem a dýkou. Nedařilo se mu nasednout, jeho sag stále uhýbal. Nezdálo se však, že by to vousatému obru vadilo. Skoro vypadal, že si to užívá, když po psech s ošklivými nadávkami seká a zahání je na ústup. Ze zuřící smečky beztak zbývaly trosky. Psi, pokopaní od sagů, poděšení ohněm a zranění začali nejspíš uvažovat o snadnější kořisti. Se staženými ocasy a vrčením, které už bylo jen planou pohrůžkou, mizeli zpátky do hlubin lesa.

Krís se rozhlédl po tábořišti. Uhlíky z ohniště byly doširoka rozmetané, jak se sagové otáčeli a dupali všude kolem. Deky, které neměli pod sedly, se Lirele už prve podařilo stočit a nacpat do sedlových brašen.

Rozhlédl se po ostatních, viděl, že čekají jen na jeho povel. Kývl hlavou a pobídl Círela. Vnořili se do lesního šera.

Útok psí smečky se Krísovi začínal zdát neskutečný. Něco, co se událo nad ránem, v době, kdy se skutečnost mísí s přeludy.

Dívali se ti zpropadení duchové, jak se psi dávají na útěk? Jestli ano, byl si horal jist, že jsou zklamaní. Předpokládal, že by jim vyhovovalo, kdyby ho okolnosti nutily přistoupit na jejich nabídku.

Stejně však nemohl popřít, že je na útěku. Tak rychlé opuštění tábořiště neplánoval. Plahočili se časným ránem a ke všemu se spustila chumelenice.

Když se Krís rozhlédl po ostatních, také ho ten pohled netěšil. Dála s Valšínem by mohli závodit, kdo z nich je na tom hůř, a dlouhovlasý mladík by nejspíš vedl, díky strašlivému kašli a horečkou zarudlým očím. I malá princezna se zdála bledší než obvykle, na tvářích jí vyvstávaly nepravidelné červené skvrny.

Brzy chumelilo tak silně, že sníh padal i mezi stromy. Sagové přestali větřit a trhat sebou, pach psů už je nezneklidňoval.

Až po chvíli Krís něco zaslechl. Šlo to z míst, která opustili. Nejdřív myslel, že jde o psy. Na ty to ale bylo příliš hlučné. Nějaké větší zvíře?

Přitáhl Círelovi otěže. I ostatní zastavili.

„Slyšíš," obrátil se horal na Levčika.

Ten přikývl. Zvuk se stával zřetelnějším, jasnějším. Dusot kopyt. Krís zaslechl i cinkání přezek na postrojích, funění sagů. Zvuky se nesly s překvapivou jasností.

Museli to být pronásledovatelé. Kdo jiný by se bral lesy po stejných cestách, jako únosci?

„Jedeme," zavelel Krís, „rychle!"

***
Krátká část, tak ještě házím jednu.