Havran a královna

KAPITOLA OSMNÁCTÁ - Dála odchází

„Už je to dobré," zavolal Krís. Nechal saga zvolnit do kroku.

Sníh se sypal ještě hustěji, nebylo vidět víc než tři sáhy dopředu. Pronásledovatelé za bílou záclonou zmizeli, jako by je vánice pohltila.

„Tentokrát jsme vyvázli," kývl Levčik. Zařadil se po levém horalově boku, napravo jela královna s dcerou v náručí. „Ale proč jsme nebojovali? Nemohlo jich být moc. Kdyby po nás šel celý oddíl, slyšeli bychom je mnohem dřív. Zvládli bychom to."

„Tím si nejsem tak jistý. Valšín má pravou ruku k nepotřebě. A podívej se na Dálu – má horečku, že sníh pomalu taje, ještě než na něj dopadne. My dva bychom těžko dokázali ohlídat královnu a ještě bojovat."

„Asi máš pravdu," řekl vousáč nespokojeně. „Postarám se teď o Dálu, ano? Potřebuju do něj dostat trochu svirkové kůry."

„Musíme pokračovat v cestě. Ale zůstaň s ním a udělej, co budeš moci. Jeďte vpředu. Já ohlídám Lirelu."

Levčik souhlasně zamručel a vyrazil vpřed. Nevzdaloval se natolik, aby se ztratil z dohledu, jeho tmavou siluetu měl Krís stále před očima. Valšín se vlekl vzadu, shrbený v sedle, zatínal zuby a sykal bolestí. Když se na něj však horal ohlédl, muž zavrtěl hlavou.

Krís tedy zaměřil pozornost na Lirelu. Hleděla vpřed, sníh ji šlehal do obličeje. Tvářila se pochmurně a vážně. Tara skláněla hlavu, hryzala si spodní ret, oči jí plavaly v slzách.

„Nečekej, že se budu stydět," vyštěkla královna, když zachytila horalův pohled. „Neudělala jsem nic špatného!"

Krís pokrčil rameny: „Děláš, co musíš. Jen by mě zajímalo, proč tvoje dcera... Proč na mne volala?"

„Zeptej se jí! Já to také nechápu. Pro všechny bohy, mohly jsme být na cestě domů, kdyby tohle dítě mělo kapku rozumu!"

Princezna se přikrčila, jako by se chtěla udělat neviditelnou.

„Nu, proč jsi na mě volala, Taro?" zeptal se jí Krís.

Pokrčila rameny, spodní ret ohrnutý, oči přivřené.

„Nemusíš odpovídat," dodal horal, „vlastně to není důležité."

„Cože," vyjekla Lirela. „U Zlatého, mohly jsme být obě v bezpečí! Jestli to byl Teril... mívá s sebou čaroděje, ten by nás ochránil. Před ní."

Krís se zarazil. Takhle o tom nepřemýšlel. Lirela měla pravdu, čaroděj by ji mohl ochránit lépe. Ale jaký měla důkaz, že ji její sestra pronásleduje?

Kdyby záleželo na něm, vrazil by ji tomu jejímu Terilovi do náruče a oddechl si. Popravdě měl pocit, že se svůj úkol snaží splnit jen ze setrvačnosti. A možná proto, že se mu poslední noci vracely vzpomínky na Einen Gorha. Jako vždy, když začínal pochybovat o Věrlinově rozhodnutí, když myslel na to, že by místo podobných pletich a záškodničení měli vytáhnout do otevřeného boje.

Obrazy bitvy, která žádnou bitvou nebyla. Tváře stovek mužů, znetvořené bolestí. Smrt, která toho dne ovládla Rudé údolí, kráčela nad ním a brala – to ona byla vítězem, ne Targijci.

Krís potřásl hlavou. Ani ve světle vzpomínek nehodlal dopustit, aby se Lirele s Tarou něco stalo, ať pozdější jednání dopadnou jakkoli. Ale také byl stále rozhodnut je k Věrlinovi dovést.

Stejně byli blízko cíle, alespoň dočasného. Až se dostanou z lesa, naleznou mezi pahorky pohraničí dům, kde se skryjí. A trochu si vydechnou.

„Poslyš, Taro," oslovil dívenku. Něco ho napadlo. „Ty vidíš často věci... Nu, myslíš, že tvá teta je poblíž?"

„Co je to za hlouposti, resia?" vyhrkla Lirela. „Jak by to mohla vědět?"