Havran a královna

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ - Písnička proti zimě

V hrdle ho pálil kouř. Kašlal by, ale měl sotva sílu na to, aby dokázal dýchat. Nemohl ani otevřít oči. Vědomí se mu vracelo a zase se ztrácelo ve vlnách, snad s každým úderem srdce.

Slyšel hlasy a věděl, že jsou to hlasy přátel. To bylo dobré.

Jenže zněly vystrašeně. To už tak dobré nebylo.

„Vy dvě, přidržte ho! Kdyby se probral." Levčik.

„Pro Jelení Matku, pospěš si, hrozně krvácí!" Valšín.

„Dělám, co můžu," zase vousáčovo vrčení.

Ucítil na spáncích dotek dětských ruček. A ve vlně sílícího vědomí i další ruce, tlačící mu ramena k zemi. Někdo mu svíral levou paži, tak silně, že by to mělo bolet. Jenže bolest necítil. Jen ten zatracený kouř, štiplavý, jako by někdo pálil staré hadry a mokré dřevo přímo u jeho hlavy.

Možná by měl otevřít oči, říct ostatním, že je při sobě, ať si nedělají starosti-

„Teď ho držte! Valšíne, hlavně ty!" ozval se znovu Levčik.

Zasyčení, z levé paže vystřelila bolest, náhlá, ostrá a omračující. Krís slyšel sám sebe, jak křičí, a pak se propadl do tmy.

Když se znovu probral, bylo to jiné, než poprvé. Stále byl strašlivé slabý, ale mysl měl jasnější a cítil celé své tělo. Především levačku. Tu mu snad někdo opékal v prudkém ohni.

Ve vzduchu byl skutečně cítit pach spáleného masa.

Krís otevřel oči. První, co uviděl, byl Levčikův vážný obličej. Pak Valšín, neklidně přecházející za vousáčovými zády sem a tam. Nakonec Lirela s Tarou, stojící opodál.

Na svoji ruku se dívat nechtěl. Nechtěl se na ni ani ptát. Jak se mu vracely vzpomínky, začínal si připouštět tu strašnou skutečnost.

„Jak moc," vypravil ze sebe nakonec, vlastní hlas mu zněl cize. „Co mi zbylo?"

„Nad loket," řekl Levčik.

Krís na okamžik zavřel oči. Pak se pravicí chytl vousáčova ramene a posadil se. Rozhlédl se. Sledovalo ho čtvero vyčkávavých pohledů.

„Jedeme dál," řekl.

Točila se mu hlava, před očima se mu zatmívalo, ale doufal, že v sedle se udrží. Konečně se podíval na pahýl levice, dočerna spálenou ránu těsně nad loktem. Zatím si ji nejspíš netroufli obvázat.

„Mohlo to být horší," zašeptal. Ve skutečnosti se mu chtělo plakat.

Opřel se o Levčika, pokusil se vstát. Zvedl se pouze do podřepu, když mu ve spáncích bíle zašumělo a zase se ztratil v nicotě.

Jak dlouho to trvalo tentokrát, nevěděl. Když otevřel oči, zjistil, že u něj klečí Lirela a otírá mu čelo. Mračila se.

„Pomoz mi do sedla," poručil Krís Levčikovi.

Ten lehce zavrtěl hlavou, královna si skousla dolní ret. Nahlas však ani jeden z nich nic nenamítl.

Nakonec museli horalovi pomáhat všichni tři, Levčik, Lirela i Valšín. Zatím se spáleným pahýlem nemohl ničeho dotknout, ruka ho bolela, jako by ji někdo probíjel železnými hřeby. Počkal, až i ostatní nasednou. Matně si uvědomil, že Levčik dostal z lesa svého saga i s Dálovým mrtvým tělem, které teď vezl za sebou.

Vyjeli dál, Krís v čele, ačkoli ve skutečnosti nechával Círelovi volné otěže a sag klusal, kam se mu zrovna líbilo. Ostatní se drželi za ním. Zdálo se, že čekají, až spadne, skulí se do sněhu. Aby mohli přiskočit a sebrat ho.