Havran a královna

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ - Chvíle oddechu

Bylo jej vidět z jediného směru a jen proto, že sněžení ustávalo. Postavený v lese jehličnanů, dům svou barvou splýval s okolím. Přičaplý k zemi, komín trčel ze střechy nakřivo. Napravo stál přístavek pro sagy, jen střecha na čtyřech kůlech, po levém boku se o zeď opíral přístřešek, pod střechou z drnů ukrývající před deštěm a vlhkostí hromady polen na topení.

Krísovi se při pohledu na ně ulevilo. Budou mít teplo. Lirela zřejmě myslela na totéž, dokonce zatleskala rukama.

„Konečně budeme spát jako lidé," řekla.

„Já spím jako člověk vždycky," ozval se Valšín, s jakýmsi nově nalezeným, těžkopádným smyslem pro humor. „Ty se ve spánku měníš v něco jiného?"

Lirela zavrtěla hlavou, mírně se usmála. Seskočila ze saga a pomohla slézt Taře.

Levčik mezitím pokládal tělo svého mrtvého přítele do sněhu vedle přístřešku, se zvláštní, téměř dojemnou něhou a starostlivostí.

Vnitřek domu nijak nepřipomínal neupravený zevnějšek. Byl prostý a skromný; dvě palandy, krb, stůl, čtyři židle a džber na vodu v koutě. Levčik, jediný muž s oběma rukama zdravýma, nanosil dovnitř dříví. Pak sestavil v krbu hraničku, připravil ji k podpálení.

„Nemáme toho moc k jídlu. Ve spíži jsou suchary, sušené maso, jablka a pytel ovsa, ale ten je pro sagy, stejně jako seno pod střechou," prohlásil, když se všichni posadili, muži ke stolu a Tara s Lirelou na jednu z postelí. „Další věci seženeme později. Nebo chceš zkusit projet průsmyky, Krísi?"

„Ne. Ne, když takhle sněžilo. Budeme muset zůstat tady. Seženeme zásoby, a-"

„Já bych ráda povečeřela ještě teď," ozvala se Lirela. Rísijci sice hovořili taslou, ale zdálo se, že do tajů toho jazyka královna proniká velice rychle.

Krís pokrčil rameny. Tařino kouzlo vyprchalo, zbyla únava a bolest. Podíval se na Levčika, čekal, že ten královnu okřikne, že v něm zahoří stará nenávist... Ale vousáč se díval do prázdna a vypadal smutně, vyčerpaně.

„Chtěl jsem říci," pokračoval, jakoby Lirelu vůbec neslyšel, „že zkusím do setmění něco ulovit. Když jsem hledal tenhle dům, viděl jsem pár vypasených houfnivců a poletuje tu dost tarčků."

„Nebudeme přece jíst tarčky," řekla královna. V očích měla zděšení.

„Mlč, ženská," okřikl ji Valšín. „Pokud se nespokojíš s tím, co bude, zůstaneš hlady."

„Omlouvám se," Lirela sklonila hlavu. „Jsem unavená."

Levčik kývl. Pak se zvedl, zatočil svým prakem, zatím prázdným. Pohlédl tázavě na Kríse.

„Jdi," řekl horal, „a přines maso. To chceš slyšet?"

„Stačí to," kývl vousáč a zmizel za dveřmi.

Krís měl chuť zavřít oči, usnout a už o ničem nepřemýšlet. V levačce mu horce tepalo, ne jen v pahýlu. Jako by získal neviditelnou paži z bolesti.

Aby se nemusel soustředit na svou ubohou levačku, zaměřil pozornost na Lirelu. Potichu mluvila s Tarou, holčička se usmívala, takže asi neprobíraly nic z potíží, které jim vyvstaly. Když si všimla jeho pohledu, zvedla hlavu.

„Díváš se, jak jsem umouněná a špinavá, viď?"

„Vůbec ne."

„Chci se umýt. Když naberu do kotlíku sníh a rozpustím ho, když tu vodu ohřeji, poskytnete mi soukromí?"

„Soukromí?"

„Víš, jak to myslím," zasyčela, „chci být sama, až se svléknu, jasné?"

„Proč ne," řekl Krís. Čekal, že něco namítne Valšín, ale nejspíš ani ten už neměl sílu a chuť se s Lirelou hádat.

„Dobře," řekla královna. „Jdu pro sníh. Doufám, že rozděláte oheň."

„Počkáme do setmění," odpověděl horal, aniž by nad tím přemýšlel.

Zastavila se a zkoumavě na něj pohlédla. „Aby Teril nezahlédl kouř," řekla. „Už nesněží. A nebojíš se, že ti uteču, až budu venku s tím vědrem?"

„Bez dcery?"

„Mohla bych najít kralevice a říci mu, kde jste. Pak bych Taru dostala zpět, a s ní i vaše hlavy."

„Ale ty to neuděláš," řekl Krís.

„Ne," zašeptala. „Nechci se potulovat kolem sama."

„Proč mi to říkáš?"

„Protože jinak by ses bál, co mám v úmyslu a vůbec... Potřebujeme si vydechnout. Ty obzvlášť, Krísi."

„Ale já jsem nepřítel, vzpomínáš?"

Jen nad tím mávla rukou.