Havran a královna

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ - Alespoň jedna dobrá zpráva

Tělo muže, jehož čarodějnice použila jako živého štítu, odtáhl stranou kocourův pán. Spolu s Levčikem pak vynesli ven Valšína. Krís jim pomáhal, jak mohl, a přitom se snažil nedívat na hrůzu, která zbyla z přítelovy hlavy.

„Položíme ho sem," navrhl Levčik.

Targijec sebou trhl. Mrtvý mu téměř upadl. Naštěstí se mu podařilo tělo udržet. Zvedli pak Valšína výš a položili ho na vrchol pečlivě poskládané hraničky dřeva.

„Když to zapálíte, shoří celé stavení," ozvala se královna, která stanula mezi dveřmi, shrbená, s hlavou skloněnou.

„To nevadí," řekl Krís. „Odjíždíme."

„Chcete utíkat? Ona nás najde."

„Seženeme rudý len. A zatím nás bude chránit kocour."

Lirela se obrátila na Araqila. Pečlivě se vyhýbala pohledu na mrtvá těla. „Zůstaneš s námi?"

„Ano, paní," muž se mírně uklonil. „Bude mi ctí."

„Nech toho," zašeptala. „Nejsme na hradě. Tohle jsou lidé, kteří mě unesli. A stejně musíme stát při sobě. Teď nejsem královna. Jsem jen... Lirela. Hloupá ženská, která má hrozný strach."

Araqil přikývl, zatvářil se chápavě, ale Krís z něj cítil, že se s tímhle nesrovná. Lirela pro něj byla královnou a bude jí navždycky.

„Ašin," obrátil se na ni. „Připrav Taru k odjezdu. Levčiku, nastroj sagy. A ty... Araqile, vyznáš se dobře ve zdejší krajině?"

„Trochu. Spíš by věděl Teril. Ale když pojedeme k východu, měli bychom narazit na město. Ternion."

„Ano," řekl Krís. „Královna s dcerou tam naleznou pomoc. Pokud se tu vyznáš lépe než my, povedeš nás."

„Verte targira," zavrčel Levčik v tasle, „měli bychom ho-"

„Zmlkni," horal se k němu obrátil a netvářil se zrovna vlídně. „Až a jestli se zbavíme čarodějnice, můžeš jít a zabíjet tolik Targijců, kolik jich jenom potkáš, ale do té doby na to, zatraceně, zapomeň."

Tara se zabalila do pláště od Kríse a nechala matku, aby jí přes vlasy zavázala šátek. Venku byla zima a dívka dávno přestala dělat kouzlo pro zahřátí. Neměla dost sil. Ta paní – Anila – jí ublížila.

Nikdy předtím Tara necítila takovou bolest, jako když čarodějka prorazila její obranu. Snažila se, opravdu se snažila zabránit jí ve vstupu do chaty a vložila do toho všechny síly. Zavolala krbového chlapce a ten jí stál po boku. Přestože musel přejít velkou dálku a překonat hrozné překážky.

Když teta použila Moc a Tařinu ochranu prolomila, dívka myslela, že se zblázní bolestí. V hlavě jí vybuchlo oslepivé světlo, pulsující v rytmu srdce. Pak se propadla do tmy. Viděla krbového chlapce, jak se v té tmě ztrácí a tvář má zkřivenou zoufalstvím.

Když se probrala, cítila se vyprahlá, malátná. Věděla, že se jí něco špatného stalo. Nebyla zraněná jako lidé, které v posledních dnech viděla krvácet a umírat. Její zranění bylo neviditelné, nehmatné.

Sledovala, jak Krís s obrem Turanem – ne, Levčikem, musí mu říkat jménem - vynesli z chaty mrtvého, a všimla si i další mrtvoly kousek ode dveří. Zatočila se jí hlava a musela se posadit.

Bylo jí hůř, než kdy zažila. Tara se schoulila do klubíčka, objala si rukama kolena. Zavřela oči. Ocitla se v šedé mlze, houpavý pohyb. Nedokázala rozeznat, kde je nahoře a kde dole. Nicota. Všude kolem.

Já nechci umřít, řekla v duchu. Chci vidět Krísovy děti.

Neumřeš, ozval se z mlhy hlas. Pomůžu ti.

Kdo jsi, protáhla líně Tara. Začínala usínat uvnitř snu.

Nepoznáváš mě?

Z mlhy se vynořila tvář a dívka ji poznala. Byla to tvář babičky, snové ženy.

Proč jsi nechtěla, abych vás našla, zeptala se babička.

Nevím, odpověděla Tara. Chtěla jsem zůstat s Krísem. Je mi to líto. Kvůli mně umřeli ti lidé, že je to tak? Že jsem se před tebou schovala.

Poslechni, řekla babička, vztáhla jsi na ně ruku?

To ne, ale-

Přála sis, aby zemřeli?

Ne.

Pak jsi je nezabila, neneseš vinu.

Ale kdybych nebyla hloupá, mohli by žít, namítla Tara. A umřel i Teril, víš? Maminka ho měla ráda.

Kralevic? Copak ho necítíš?

Princezně se rozbušilo srdce. Uvědomila si, že se nesnažila zjistit, zda je strýc mrtev. Stačilo jí, když slyšela matku křičet.

Zasténala, probrala se zpět do bolesti a nevolnosti. Slunce pronikající otevřenými dveřmi ji bodalo do očí. Zakryla si tvář dlaněmi. Hrdlem se jí dralo skučení, nářek raněného zvířete. Tara zaťala zuby.

Už nejsem malá, připomněla si. Umím se ovládat.

Jindy by použila Moc, o níž ani nevěděla, že ji má a zmírnila by bolest. Kdykoli se ale teď pokusila použít své síly, v hlavě jí blýskalo oslepivé světlo a ochromovalo ji.

Ty jedna zlá ženská, řekla v duchu Anile. Co jsi mi to udělala?

Vzpomněla si, co jí v mlze polosnu říkala babička. O Terilovi. Snažila se na to soustředit. Nešlo jí to. Znovu ji napadlo, že umírá. Že tiše umře, zatímco ostatní budou chystat odjezd a až pro ni matka přijde, najde jen tuhnoucí tělo.

Přinutila se zvednout hlavu. Dokud bezvládně neleží, nemůže umřít. Mrtví vždycky leží a nehýbou se.

Dotkla se hřbetem ruky své tváře. Měla studenou, vlhkou kůži.

Teril, opakovala si, musím myslet na Terila. Jestli žije.

Slyšela zvenčí zvonění přezek na postrojích sagů, Krísův hlas. Funění a hvízdání zvířat, jejich přešlapování. V nose jí štípal pach, který se naučila rozpoznávat až v posledních dnech. Pach krve.

Zvedal se jí z toho žaludek. Zápach stále sílil. Čím víc se snažila myslet na Terila, najít ho, tím silněji to cítila. Když zavřela oči, viděla kusy syrového masa, polámané kosti, trčící na všechny strany, šlachy, vnitřnosti.

Náhle sebou trhla, až se hlavou uhodila o stěnu. Před očima jí proběhl záblesk děje. Smršť krvavých kusů, které bývaly sagem. Teril, potácející se mezi nimi a padající k zemi. Taře v uších duněl tlukot jeho srdce, pomalý, avšak zřetelný.

Vyskočila rovnýma nohama z postele, na kterou ji posadili, než přijde čas jet. Málem upadla, jak byla slabá.

„Maminko," vykřikla, „mami!"

„Copak je, milunko," ozvala se Lirela zvenku.

„Teril je naživu!"

***
Teď je ještě otázka, jak dlouho naživu zůstane, eheh.