Havran a královna

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ - Poslední pokus o smír

Létat v noci skutečně nebylo obtížné, ne pro Steracha samotného. Drak se řídil podle pokynů, které dostával od Ninary a ta zase sledovala jiné stezky, než ty viditelné očima. Přesto neměla noční cesty dvakrát v oblibě. Ráda sledovala krajinu, nad níž letěla.

Nyní skrze mračna, protrhaná a řídká, mohla pozorovat jen černé a bílé plochy. Lesy a zasněžené pláně.

Zaměřila se místo na hledání Lirely na Anilu. A objevit ji bylo stejně obtížné, jako najít černého saga uprostřed stádečka ovcí. Starší dcera se nemohla ukrýt, její přítomnost na Ninaru přímo křičela.

Císařovna se ji pokusila na dálku oslovit, konejšivě, smířlivě. Odpovědí jí byla taková vlna vzteku a nenávisti, až se Ninara zajíkla.

Neopovažuj se kazit mi tuhle chvíli! Neopovažuj se, ty stará můro!

Po téhle odpovědi dala císařovna drakovi pokyn, aby udržoval výšku a směr. Chtěla to ještě jednou zkusit, naposledy dceru oslovit a získat ji zpátky. Tu hubenou, vážnou holčičku, která kdysi bývala jejím jediným blízkým člověkem.

Ať se stalo cokoli, můžeme to napravit, oslovila ji. Pořád jsem tvoje matka, Anilo. Vrať se ke mně.

Neopovažuj se! Nikdy jsi pro mě nebyla matkou! Matky se o své dcery starají. Už brzy ti ukážu, jak!

Co tím myslíš? Ninaře před očima vyvstal obraz Tařina bledého obličeje. Anilo, ta malá není tvoje, vzpamatuj se!

Je moje. Patří mi víc, než kdy patřila té couře bez nadání!

Z těch slov, nebo spíš myšlenek, které od Anily proudily, čišela kromě zlosti i ponurá jistota. Ninara na okamžik zavřela oči.

Poslechni mne, dcero, vyslala k Anile, tentokrát vážně, neosobně, a ve staré řeči Elterie. Právem starší, právem Mocné našeho Kruhu prohlašuji Taru za svoji nástupkyni. Od této chvíle patří mně, abych ji učila. A ani její vlastní matka mi ji nemůže upřít.

Chvíli nepřicházela odpověď, až se Ninara lekla, že se tenké myšlenkové vlákno, spojující ji s dcerou, nadobro přerušilo. Nakonec se Anila ozvala. Vůbec ne zklamaně nebo rozzlobeně. Spíš posměšně.

Ty poslechni mne, bábo jedna nadutá! Připadá ti, že jsme v Elterii? Už nemáš moc Kruhu, to všechno je pryč. A jestli to nevíš, pak jsi blázen. Tara je moje. Jestli se mi ji pokusíš vzít, zabiju tě. Zmiz!

A pak Ninaru odstrčila. Násilně přervala poslední zbytky toho, co je jako matku a dceru spojovalo. A udělala to starým elterijským způsobem. Něco takového se mezi čarodějkami rovnalo vyhlášení války.

Jenže, jak Anila před chvilkou zmínila, nebyly v Elterii. A císařovna se pořád nedokázala vzdát naděje. Věřila, že pokud by se s dcerou střetla v souboji, lehko by ji porazila. Musela by se však oprostit od zbytků citu, který k ní chovala, a to zatím neuměla.

A nechtěla.

Přitiskla si k sobě obě srdce z drahušového dřeva. Pak srovnala let draka, který se odchýlil ze správného směru. I když Anila zrušila pouto mezi sebou a matkou, místo, kde se teď nalézala, zářilo pro každého člověka s Mocí do daleka, jako maják na mořském pobřeží.