Havran a královna

EPILOG - Nesplněná přání

Nemusela být ani chvilku sama. Babička se postarala o to, aby celý ohromný palác ožil dětským smíchem. Od časného rána až do setmění mezi sloupovím ze zlatého mramoru pobíhaly tlupy malých Anaritejců. Tara by mezi ně zapadla, mezi ty střapaté skřítky s černými vlasy a rošťáckými úsměvy. Jenže o to nestála.

Stejně zoufale, jako kdysi v Karnu toužila po společnosti, teď vyhledávala chvíle samoty. A nebylo to o nic snazší, než tehdy najít společníky pro své hry. Babička na ni sice neměla tolik času, kolik by chtěla, ale stejně polovinu Tařina dne vyplňovaly její lekce o práci s Mocí a s kameny zinin. A i když je princezna zvládla, stále za ní běhaly ty otravné děti, které nejspíš měly nařízeno, aby se o ni zajímaly.

Poměrně brzy si našla místo, kam se mohla ztratit. Ne moc často, to by ji nakonec objevili a ona by o své útočiště přišla. Ale jednou, dvakrát za den se jí dařilo zmizet všem z očí.

Bylo to vysoko, v jedné z nespočetných věží a věžiček ježících se nad palácem anaritejského císaře. Ne na ochozu, ještě výš, přímo pod střechou, kde se ve stísněném, šerém prostoru nacházel jen prach, odštěpky kamene a pavučiny. Před štíhlými, zlatolesklými pavouky ji babička varovala, před jejich skákavými útoky a jedem. Ale Tara se jich nebála. Pokud nechávala na pokoji jejich pavučiny, oni nechávali na pokoji ji. Rozhodně se v jejich tiché společnosti cítila lépe než mezi ukřičenými malými Anaritejci.

Obvykle se jen posadila na trám v místě, kde bylo pod okrajem střechy dobře vidět ven, mlčky seděla a dívala se. Na východ, tam, kde se za nekonečnou, rovinatou krajinou Anaritei v nedohlednu rýsovaly kopce Targie, a ještě dál a jen tušené, rísijské hory.

Někdy nemyslela na nic určitého, jen se dívala nebo vzpomínala. Dost často ale myslela na Krísův srub a na zimu a sníh, které kolem něj právě vládnou. Tady byla zima skoro bez sněhu, mírná, vlahá. Tara se ani nemusela teple oblékat a rozhodně nehrozilo, že by si mohla na nádvoří stavět sněhové hrady, nebo pořádat s dětmi koulovačky.

Celým srdcem toužila umět se odtud přenést, mít křídla jako babiččin drak. Najít správný vzdušný proud, položit se na něj a nechat se odvát. Pryč od všech těch hodných a laskavých lidí. Od dětí, které se z povinnosti chtěly přátelit. I od babičky, která se k Taře chovala, jako by v ní našla svoji nejmilovanější a nejvzácnější dceru.

Tara se chtěla vrátit do mrazivého počasí Danirských hor. Do srubu, kde má nejspíš Krísova rodina plné ruce práce s uzdravováním. Babička sice odstranila příčinu nemoci, ale úplně ji vyléčit vyžadovalo čas.

Ani ve chvíli, kdy ještě u srubu vedla s babičkou předem ztracený spor, Tara nedávala najevo, jak moc touží zůstat a jak se na císařovnu zlobí. Možná proto, že ty opravdu silné city raději držela na uzdě, prohrála.

Nejdřív na ni všichni hleděli jako na šílence, když poprosila, jestli by nemohla zůstat. Potom jí babička trochu stroze oznámila, že nic takového nepřichází v úvahu. A Tara se pokoušela vyjednávat, ale narážela jen na samá rozumná zdůvodnění. Že ke Krísovi nepatří. Proč musí jít s babičkou, která jediná jí může pomoci naučit se ovládat Moc. Důvod za důvodem, s tím, že je princezna přece musí pochopit. Jenže ona nechtěla.

Nakonec se jí ujal Krísův syn, Dálier. Než babička dokončila práci s léčením, seděli ti dva spolu ve stodole, plné sena a vonící dávno ztraceným létem, dívali se na malá dvojčátka, která se batolila ve slámě u jejich nohou, a povídali si. Chlapec nemluvil targijsky zrovna dobře a Tara zase neznala skoro nic z jeho jazyka, ale přesto si rozuměli.

A nebyl to dětský rozhovor, zdaleka ne. Mluvili jako dospělí. O tom, co ztratili, a jak se s tím vypořádat.

Snad poprvé ve svém životě byla Tara s někým, kdo se k ní nechoval jako k hloupému dítěti. Nebylo tu žádné „to bys nepochopila", nebo „na to jsi ještě malá". A tak to bylo správné, protože dívka sice některým věcem opravdu nerozuměla, ale dokázala je přijmout. A malá... malá přestala být někde cestou.

Navíc Dálier dokázal i naslouchat. Tara věděla, že mu může říct cokoli, a nesetká se s odporem, zděšením, nebo nevírou.

Mluvili spolu o ohni, o bolesti a beznaději. O strachu a o smrti. Nakonec se Tara svěřila i s tím, jak ráda by zůstala.

„Líbilo by se mi," řekl chlapec svou zvláštní, měkkou targijštinou, a zamračil se. „Ale ty jsi princezna. Nepatříš sem."

„Já už nejsem princezna," Tara sklonila hlavu, najednou nevěděla, jak se vyjádřit, i když doposud se jí všechno dařilo říkat jasně. „Aspoň myslím. Beztak se nevrátím k tatínkovi. Babička si mě vezme k sobě."

„Nepatříš sem," opakoval chlapec. „Je mi líto. Možná někdy... Až skončí válka, můžeš přijít."

Oba věděli, že to je planá útěcha. Ale Tara si tehdy umínila, že se té naděje bude držet.

Když nyní sedávala ve svém tajném úkrytu, daleko od míst, na kterých by chtěla být, kromě vzpomínek také plánovala. Že se jednou skutečně vydá na cestu, podle vlastní vůle a touhy. Už se nenechá vláčet nikým dalším.

Nebude to hned a nebude to ani zítra. Zatím se musí od babičky naučit vše, co bude potřeba.

Ale až ten den přijde, nikdo a nic ji nezastaví.

***
Taky by se mi líbilo, kdyby Tara zůstala ve srubu, ale... O osudech dětí stále rozhodují dospělí.