Havran a královna

EPILOG - Neslavný návrat

Cesta by sama o sobě netrvala dlouho. I ze začátku, když byla Anila oslabená, otřesená a raněná, pro ni bylo lehké sehnat u nejbližší usedlosti koně. Sice zvíře brzy uštvala, i proto, že po něm sáhla jako po živoucím zásobníku síly, sehnat další bylo však potom ještě snazší.

Jenže ztracených sil potřebovala získat víc, než kolik mohla ze zabíjení zvířat nebo lidí během cesty. Plánovala se vrátit k Tagerovi dřív, než to stihne udělat ta zpropadená bába. Ovládnout krále a skrze něj i zemi.

A aby mohla takovou věc provést, potřebovala alespoň iluzi přitažlivosti. Získávání trvalé krásy by zabralo příliš mnoho času, a ona jej měla málo i na obyčejnou práci s iluzí.

Nemohla však jinak. Věřila sice, že matku na nějaký čas zaměstná pohřbívání té mrchy Lirely, ale stejně se bála, aby jí cestu k Tagerovi neuzavřela. Anila zkrátka spěchala. Nevěnovala iluzi moc úsilí a pokusila se to zčásti vylepšit tím, že do Karnu přijela za podvečerního šera. Při cestě městem používala nejnutnější množství Moci, jen pro oči těch, u kterých potřebovala, aby ji viděli krásnou.

Teprve když na dohled hradní brány čekala, až a jestli vůbec ji přijde Tager uvítat, začala se na iluzi soustředit. Nedočkavost, vztek a hlavně slabost, kterou od neslavného konce boje ve starém chrámu pociťovala, to vše jí práci ztěžovalo, nakonec však dosáhla ucházejícího výsledku. Možná by neobstála v poledním slunci, možná ani za úsvitu, ale nyní padala tma, a světla pochodní a loučí čarodějce lichotila.

Přesto se cítila nejistá. Měla se vracet s Tarou v náručí, spokojená, v plné síle. A mělo ji čekat uvítání, jaké se sluší ustrojit hrdinům.

Místo toho si vlastně přišla pro záchranu.

Začínala skřípat zuby, když se stále nikdo neobjevoval, a strážní, místo aby se před ní uctivě skláněli, vypadali lhostejně a znuděně.

Musela se soustředit na všechno dobré, co ji očekává. První, co musí udělat, bude donutit Tagera, aby dal odstranit ten zatracený rudý len. Kdyby to byla udělala dřív, mohla teď pohodlně nakráčet za králem přímo do jeho komnat a všechno by šlo hladce.

Dobrá, takže první bude rudý len. Potom plně ovládnout Tagera, žádné polovičatosti. Nejdřív si myslela, že postačí králem manipulovat, a nechávat mu z větší části jeho vlastní vůli, tak jako to dělala matka s anariteiským císařem. Ale to by byla chyba. Nakonec, možná by právě tohle měla Anila udělat jako první ze všeho. Vymazat Tagerovu osobnost, udělat z něj svou loutku.

Jen kdyby ten zatrolenec konečně přišel.

Bylo stále těžší bránit se vzteku, netrpělivosti. Čarodějka měla chuť otočit se a odejít. V plápolavém světle loučí jí připadalo, že na tvářích strážných tančí pohrdavé úsměšky. Snažila se proniknout o kousek blíž, aniž by zrušila iluzi, vyhnout se odporu rudého lnu, jako to dokázala její matka. Jenže nevěděla, jak. A připadala si ohlušená a oslepená. Nedokázala zjistit, co ti muži skutečně cítí. Nemohla si potvrdit ani vyvrátit své podezření, že je něco špatně.

Chystala se konečně poslechnout vnitřní hlas, který ji varoval. Ale než to stačila udělat, vrata se otevřela. A skutečně v nich stanul král, obklopený několika nirras. Především však čarodějka po každém Tagerově boku uviděla postavu v šedavé říze a s kapucí, stínící obličej. Nejhorší, co mohla očekávat, se naplnilo.

Anila na okamžik zůstala strnule civět do královy tváře. Ten zachmuřený výraz se vůbec nepodobal obdivnému a zamilovanému, který u Tagera viděla naposledy.

Zavřískla, a aniž by nad tím uvažovala, vytáhla zpoza opasku laštar. Iluze, která ji halila, se rozplynula, Anilu do uší bodly překvapené a zhnusené výkřiky nirras a vojáků. Jako by ji tím popohnali a zbavili zbytků rozvahy, napřáhla se a vyslala proti bráně smrtící vlnu.

Samozřejmě se, kromě hromového zaburácení, nestalo nic, alespoň těm zatraceným panchartům. Jen Anilu samotnou to odhodilo nazad, když její kouzlo narazilo na odpor rudého lnu a částečně se obrátilo proti ní.

Zvedla se ze země, otřela si ústa. Krvácela ze rtů a někdo z mužů tam u hradu se v tu chvíli začal smát. Slyšela i Tagerův hlas: „Je to tedy pravda. Skutečně je šeredná jako noc!"

Anila znovu zavřeštěla, tentokrát v tom nebyl ani tolik vztek, jako bolest. Otočila se a rozběhla se od brány pryč, ukrýt se před všemi těmi pohledy.

Nevšimla si, že ve stínu prvních budov města, na konci cesty od brány, čekají další dva muži v šedých šatech. Jejich postavy takřka splývaly se zdí prvního z měšťanských domů. Teprve když jí zastoupili cestu, zastavila a pohlédla do temného stínu pod kápěmi, kde, jak věděla, se musely skrývat obličeje překryté lehkou lněnou maskou.

Kromě krátkých, nezvykle zahnutých mečů a dlouhých nožů byli ti muži vyzbrojeni i holemi. V podstatě šlo o obdobu čarodějnického laštaru, jen desetkrát delšího, s velice zvláštním a vzácným kamenem, zasazeným v obou koncích. Tenhle zinin mohli používat jen Lovci, sami takřka bez nadání a odolní vůči magii.

Anila byla stále napůl bez sebe vztekem a lítostí nad sebou samou. Přesto se zatím nepokoušela plýtvat silou, útočit na ty muže kouzly.

Skočila stranou, vyhnula se prvnímu úderu holí, ale jen se tak dostala do cesty útoku druhého Lovce. Ten svou hůl roztočil ve složité křivce, a když ji pak naráz zastavil, Anilu odhodila dozadu vlna vzduchu, tvrdého jako ocel.

Ležela na zádech, pod sebou kamenné dláždění, pokryté sněhem a ledem. Nemohla nabrat dech, v hrudi ji strašlivě bolelo. Chtěla sebrat alespoň trochu Moci, napravit to nejhorší, aby se dokázala hýbat. Pak by se mohla dostat k nízké zídce, přehoupnout se přes ni do vody v příkopě. A odtud nadobro zmizet, prostřednictvím Cesty Země.

Ve chvíli, kdy se pokusila soustředit Moc, ji však málem omráčila bolest a nevolnost. Jen se prohnula do oblouku a nasucho dávila, nemohla ani křičet.

Zatímco ji pomalu opouštěly zbytky rozumu a vědomí, jednala tak, jak byla za celý život naučená a zvyklá. Pozvedla laštar a třebaže se jí zatmívalo před očima, namířila na Lovce, který se k ní blížil. Přímo do prázdnoty, kterou měl pod kápí místo obličeje.

Slabá vlnka ostrého vzduchu však neškodně vylétla k nebi, nanejvýš někde ve výšinách rozehnala mraky. Vzápětí úder Lovcovy hole Anile vyrazil laštar z ruky.

Mezitím se jí konečně podařilo se nadechnout, ale zmohla se jen na křik a nadávky. A i ty ustaly, když jí těžká bota jednoho z Lovců přišlápla krk. Přestávala vidět, propadala se do dusivé rudé mlhy, jen ještě vnímala, jak se kolem ní shlukli všichni ti odporní zrádci, především král Tager.

„Patří vám můj dík, pánové," slyšela jeho slova. „Než tuto... zrůdu odvezete císařovně, je vám k dispozici chrám Zlatého boha, pokud ji budete chtít zajistit a vyslechnout."

„Tvé nabídky využijeme, králi," odpověděl jeden z Lovců a se svým druhem Anilu zvedli. Připadala si jako figurka z peří a hadrů. Lehká a bezmocná, dokonce i věrný společník vztek ji opustil. Nemohla se hýbat, nemohla mluvit, její vědomí sláblo s každým úderem srdce.

„A možná se zdržíme o něco déle," dodal ještě Lovec, „tahle geraw patří nám, pod naše právo. Ani císařovna do této věci nebude zasahovat."

Čarodějku napadlo, že ta slova by nejspíš matku rozčílila do nepříčetnosti a málem se při té představě usmála. Byla to ale poslední myšlenka, která jí stačila prolétnout hlavou, protože vzápětí se jí na zátylku dotkl kámen na konci hole hlavního Lovce, a potom už nebylo nic.

***
No jo, taky jí to tak úplně neklaplo. Ale zůstává naživu, i když...