hurts like hell [dokončeno]

11.

Hodil jsem s mobilem o zem. Všechny vzpomínky mě ničily, nedávaly mi šanci se nadechnout a jít dál. Spadl jsem na úplné dno, ze kterého nebylo úniku. Na stole se válely flašky, krabička od cigaret, půlka skoro pryč, zapalovač a tužka s papírem. Nebyla tam sama, byla tam i tenká pemranentka, kterou jsem vždycky jeho oči zvýraznil. Vzal mi duši, kterou mi už nikdy nevrátí. Jedině, že bych spáchal sebevraždu. Ale nechci tady nechat mámu samotnou. Starala se o mě, dávala mi lásku, pomáhala mi v těžkých chvílích a to celých osmnáct let. Nemůžu ji teď, po tom všem, tady nechat samotnou. Nezvládla by to beze mě. Skončila by jako já. Kreslíř v depresích. Zvedl jsem ten starej šunt ze země a prohlédl si ho. Po bocích náznaky škrábanců, na displeji pavučina. Byl mi stejnak k ničemu. Všechny kontakty jsem ztratil, anebo si je nikdy nevzal. Měl jsem na Viktora číslo, ale vzpomínky mě donutily si ho smazat. Doposud toho lituju. Ale možná by mi to ani nezvedl. Když jsem tak nad Viktorem přemýšlel, v hlavě se mi začal kreslit nápad. Pomalu jsem si vzpomněl na jeho číslo a pak ho vytočil. Spadlo to do hlasové schránky. Zajímalo by mě, jestli bydlí tam, kde jsme spolu bydleli. Bydleli jsme spolu pouze týden. Fakt netuším, proč jsem ihned zdrhl. Proč jsem tam nezůstal? Určitě byl opilý, a nevěděl, co dělá. Určitě mě už nemiluje. Zapomněl na mě. Vytočil jsem jeho číslo podruhý. Asi po třech pípnutí se ozval divný, skoro děsivý, mužský hlas. ,,Haló?" Neudržel jsem slzy. Mlčel jsem. ,,Kdo je tam?" Setřel jsem si slzy, i když spadly další. Radši jsem promluvil. ,,Ahoj," zněl jsem jak holka. ,,Ehm...kdo?" Byl stále hloupý, jako předtím. ,,Viktoree..." neměl jsem sice sílu na to vůbec promluvit, ale něco jsem říct musel. ,,Kdo je tam? Haló?" - ,,Tomáš. Je mi osmnáct, a nedokážu bez tebe žít." Dlouho bylo na druhé straně ticho. Myslel jsem, že tam pomalu umírá, jako já. ,,To je od tebe milý, ale...já tě vůbec neznám." Zněl jako kdyby měl pár skleniček v sobě. Takový divný, mutující hlas. ,,Znáš...Viktore, chodili jsme spolu. Bydleli jsme spolu. Ale tys mě podvedl. S Honzou." Slzy si razily svoji cestu dál. Vzal jsem permanentku a pomalu obkreslil horní víčko, přičemž jsem si držel papír loktem. ,,Honza...jo počkej...to jsi ty!" Konečně mu to docvaklo. ,,Mutuješ," poznamenal jsem se smíchem, i když spadlo pár slz na moje nohy. ,,Jak se máš? Jsi konečně šťastný?" - ,,Jsem smutný. Nejde žít bez tebe. Co ty?" Zněl šťastně. Asi si někoho našel. ,,Ehm...bydlím s Honzou...promiň." Zavěsil jsem a znovu hodil s mobilem o zem. A tak se stalo, že se mi povedlo ten mobil dodělat. Jako Viktor dodělal mě.