hurts like hell [dokončeno]

12.

(přenuseme se trošku dál.)

Je to rok. Uběhl rok od toho všeho. Od zničení mého mobilu, od jeho pohřbu, od jeho nevěry, od našich vzpomínek, zničených na prach, od naší lásky, která ihned zmizela, od našeho prvního polibku, od naší prvně utvořené vzpomínky, kterou tvořila jenom láska, vášeň a touha po tom druhém. Přestěhoval jsem se dál, dál od všech vzpomínek, dál od školy, do které stejně nechodím. Dál od nádraží, kde mě poprvé políbil. Dál od nádraží, kde mi slíbil nemožné. Dál od nádraží, kde jsem ho viděl naposled. Koupil jsem si kočku, co byla stejně sama, jako já. Stále nemám práci, a netrápí mě to. Hned po tom, co jsem zprovoznil nový mobil, jsem si tam dal Viktorovo číslo. Nevím proč, stejně jsem mu nikdy nezavolal. I když jsem to měl stokrát v plánu, neudělal jsem tak. Došlo mi, že bylo správné odejít. Oba jsme zůstali zalití vzpomínkami, slzami a touhou po tom druhém. Bylo to lepší, než kdybych se každý večer pokoušel usnout, protože mě děsila představa, že by mě znovu podvedl. Teď je šťastný, má přítele, co miluje a život, co jsem si vysnil jako malý. Honza se stal zpěvákem, má na to hlas. Zatím jsou jeho písničky jenom online, neprodávají se. Jsou to povětšinou covery, některé zrozené z hlavy věnované Viktorovi. Brečel jsem při jeho písničkách. Dostal se dál, je to, čím chtěl být, nestěžuje si, ani nemá na co. A já tady hladím svoji kočku, to jediné, co mi zbylo a co mě zradí pouze svou smrtí, brečím nad tím vším, co se stalo, a píšu si v hlavě seznam věcí, jak co nejrychleji a nejmíň bolestivěji umřít. Až bude její čas, bude to i můj. Umřeme spolu, stejně, jako jsem si to vysnil s ním.