Despair (Korekce)

1. Část

Smrt. Jedno slovo. Čtyři písmena. Výzva a především, jízdenka do posmrtného života. To byla moje záchrana. Moje vysvobození od všeho zlého, co se na světě nacházelo. Samota mě pronásledovala a já to prostě musela ukončit. Nežila jsem si jako v pohádce a neviděla jsem pointu, proč vlastně žít. Neměla jsem jediný důvod zůstat na tom světě, plném zla, krutosti a falešných přetvářek. Já neměla nikdy na nic.

Byla jsem nula, která bloudila po světě a hledala něco kladného, co by mi pomohlo od špatných myšlenek. Mou mysl pohltila pouze jedna myšlenka, která se mi ani zdaleka nelíbila, ale můj mozek už mě neposlouchal a mé tělo si dělalo, co chtělo. Proč vlastně žít, když můžeme být jinde? Mimo lidstvo, někde, kde je to bezstarostné a nikdo si neubližuje navzájem. Problém byl v tom, že moje představa o tomhle ráji mi vymizela, jakmile jsem ten ráj poznala.

Stála jsem na útesu, kde jsem chodívala každý den a zírala na moře, od kterého se vlny odrážely na jeho úpatí. Bylo to moje místo, kde nikdo nechodil a já si jedině tam připadala jako doma. Nikdo po mně nic nechtěl, nikdo mi nenadával a měla jsem tam klid od městského ruchu. Každý den jsem tam sedávala a nohy mi visely ve vzduchu.  Vítr mi cuchal vlasy a já sledovala západ slunce. 

Samota se stala mou nejlepší přítelkyní. Držela jsem se jí a nechodila moc mezi lidi, protože jsem nikomu nevěřila. Stranila jsem se jim, utíkala před nimi a spoléhala jen na sebe. Ignorovala jsem vše v dosahu a schovávala se na místa, kde jsem mohla být sama se svými myšlenkami. Jenomže, časem vás to unaví. Pořád před něčím utíkat, stranit se. A i když se snažíte volat o pomoc a vysíláte znaky o záchranu do světa, stejně vás všichni jenom odstrčí s tím, že pro ně nejste důležití, tak co tady dělat, když vás lidé nechtějí a umí vám to dát dostatečně najevo? Umřít přece umí každý. 

Bylo to jako každý den. Seděla jsem na kraji útesu a přemýšlela. Toužila jsem po tom být volná a už nikoho nemuset poslouchat. Tohle rozhodnutí bylo těžké, ale já si vybrala, a tak jsem také učinila. Nemyslete si, nebylo to jednoduché rozhodnutí. Slovíčko ale si vždy našlo nějakou cestu, jak mě přesvědčit o opaku. Jenomže já odjakživa byla tvrdohlavá a snažila se stát si za vlastními názory, to také byl přesně ten důvod, proč jsem udělala takovou hloupost a vzala si život. Prostě jsem to chtěla a větší šílenost, jenom proto, že to chcete... věřte, to se prostě nedělá.

Stoupla jsem si úplně na kraj útesu a dívala se před sebe. Můj poslední západ slunce, který vidím, když dýchám a mé srdce tepe. Jedním slovem - šílenost. Mé tělo se třáslo a můj mozek myslel jenom na jednu věc. I když se ozývalo ale, ale ale, nemělo to cenu. Pořádně jsem se nadechla a nahlas vydechla. Párkrát jsem zamrkala a udělala krok vpřed. 

Skála se pode mnou bortila a já dostala strach. Strach, který mě ovládl, a já začínala panikařit. Rozhodla jsem se pro to, tak to také učiním. Vidíte? Tvrdohlavost. 

Naposledy jsem se otočila za sebe a rozhlédla se. O jednoho na světě méně. Pořádně jsem zavřela oči a skočila. Ještě pořád jedno slovo - šílenost.

Řítila jsem se střemhlav dolů. Bylo to tak rychlé a neskutečné. Víte, smrt se nedá přesně popsat. Prostě se to stane a vaše duše opustí tělo, ve kterém se nachází. Ucítila jsem jenom náraz a pak už si nic nepamatuji. Bylo to tak rychlé, že jsem nepocítila ani bolest. A to je asi špatně, nemyslíte? Pak se však událo něco, co jsem teda rozhodně neměla v plánu. A celkem mě to vyděsilo, a to i jako neživou.

Párkrát jsem zamrkala a otevřela pořádně oči. Posadila jsem se a koukala všude kolem sebe. Netuším, jestli je tohle ráj, nebe anebo dokonce peklo. Postavila jsem se na nohy, které se mi jemně třásly, a rozhlédla se kolem sebe. Všude bylo bílo a nic jsem neviděla. Působila jsem jako černá tečka na bílém papíře. 

Teď přijdou otázky, ale odpovědi nikde nenajdu. Udělala jsem krok vpřed a podlaha pode mnou jemně zakřupala. Trhnutím jsem ztuhla. Otočila jsem se za sebe, ale nic. Jenom všude pouhé bílo. Žádný stín, žádné stopy, nikde ani vidu nebo slechu. Čas jako by se zastavil. V místnosti jako by utichl život. Bílé mračno se sklánělo všude kolem a já si připadala najednou tak cizí sama sobě. 

Opatrně jsem pohnula nohou a hnula se kupředu.

Šla jsem opatrně, až jsem nakonec jednou dupla více a podlaha se začala propadat. Rozutíkala jsem se a běžela kupředu. Přede mnou se zjevily dveře, které se otevřely dokořán. Prudce jsem do nich vtrhla a zastavila se. Chci říct, když utíkáte před padající podlahou a před vámi se zjeví dveře, které vás přímo prosí, abyste do nich vběhli, rozhodně jim tu radost uděláte.

Zavřely se a já se koukla před sebe. Stála tam žena, která byla zahalená celá v černém. Vlasy jí splývaly do pasu. Zvedla hlavu a zahleděla se na mě temnýma očima. Zírala jsem na ni a nechápala, co se to děje. Myslím, že se asi někde stala chyba. Zdá se mi to anebo jsem se dočista zbláznila? 

„Vítám tě," řekla a rozevřela náruč. „Ehm, dobrý den," pozdravila jsem. „Nemusíš se mě bát. Přišla jsem ti jenom něco vyřídit," pronesla a já se uculila. Nechápu, o čem to tady hovoří. „Poslouchám," řekla jsem a o krok se k ní přiblížila. „Tvá smrt nese následky. Následky pro všechny a také pro jednoho kluka. Byla si vyvolená a musíš ho chránit." Nerozuměla jsem jí ani slovo. Nesnesu, když někdo mluví v hádankách. Je to jako dostat se do labyrintu a už nikdy z něho nevykročit. Stejně nesnesitelné a únavné.

„Koho musím chránit? A jak vyvolená?" ptala jsem se, ale ona se jenom zamračila. „Moc se ptáš." „Pamatuji si jenom, jak jsem skočila. Nic víc. Já chtěla odejít do ráje a vy mi řeknete, že mám chránit nějakého kluka?" vyhrkla jsem na ni a ona v mžiku stála kousek ode mě. „Měla si myslet také na to, že není jenom nebe a peklo. Jsou podmínky, které musíš dodržovat," pronesla tak chladně, že jsem se celá otřásla. „Já chtěla mít klid. Smrt byla pro mě vysvobozením a vy mi řeknete tohle? Nikdy už jsem nechtěla nikoho poslouchat a už to dělat nemíním. Vyšlete si někoho jiného, kdo o to bude mít zájem. Moje duše má odpočívat. A co jsem vůbec já? Duch?" optala jsem se, protože mě to zajímalo.

„Něco jako duch. Nebudu ti nic vykládat. Na všechno přijdeš časem sama, ale toho kluka budeš chránit, ať chceš nebo ne," odpověděla mi a já se zamračila. „Už jsem řekla, že žádného kluka chránit nebudu. Ať se ochrání sám. To je nějaký maminčin mazánek, že to nedokáže?" Roztáhla ruce a nad ní se vytvořil černý kouř. Ten se smrštil a vytvořil něčí obličej. Hleděla jsem na to, jako na nadpozemské zjevení. „Kdo to je?" Ukázala jsem prstem na kluka, kterému zářily modré oči v zamračeném výrazu.

Na hlavě měl hnědé střapaté vlasy, které trčely do stran. Ve rtu měl kroužek a mračil se, hodně se mračil. Z trička mu trčelo tetování a jeho tvrdý pohled se mi vůbec nelíbil. „To je ON. Budeš ho chránit před vším zlým," přikázala mi a já semkla obočí do jedné čáry. „Proč? Proč zrovna jeho? Podívejte se, jak vypadá," postěžovala jsem si a ona spojila své ruce. „Měla by ses stydět. Nechala si na světě své rodiče, kteří teď truchlí nad svou dcerou, která je opustila a bratra, který by potřeboval řádnou výchovu. Odpovědi na tvé otázky si budeš muset najít sama, ale jedno ti radím. Ujmi se toho úkolu nebo se stane něco ošklivého tobě a tvé rodině," řekla a zmizela.

Zamrkala jsem víčky a než jsem stačila na cokoliv, byť jen pomyslet, už jsem padala dolů do velikánské tmy, která se najednou proměnila v barevné plátno a já pocítila tvrdý náraz. Pomalu jsem se postavila na nohy, oprášila si nohavice, protáhla se a zadívala se kolem sebe. Jak to jenom říct, jsem doma? Ne, jsem zpět? Taky ne. Ovšem, zpátky tam, odkud jsem se vlastně snažila utéct.

Zdarec lidičky :) Víte, Hazardous Ego už mám ve Wordu dokončené a mám s tím plány,  takže to teď přestanu přidávat a místo toho vám budu přidávat příběh, který jsem dneska začala psát. Tak kdo bude mít zájem, tak ať si přečte, dá hvězdičku a popřípadě i komentář. Nemusím to psát, jenom když budete chtít. To záleží na vás, jestli se bude líbit, tak budu pokračovat. :) Ale musíte mě přesvědčit, že o to vážně stojíte. :)