"Takže Irsko," usmála se Macy.
A v jejím pohledu navzdory závisti v hlase byl vidět zájem a naprosté zaujetí.
"Třeba potkám tvého manžílka."
"Pochybuju. A není to můj manžílek."
"Proč o tom pořád tak pochybuješ?"
"Protože jsi mi to poradila. A světe div se, líp se mi s tím žije. Všeobecně se mi s představou, že za mnou lezou duše celé slavné ONE DIRECTION nežije dobře. Takže ulehčení ve formě, toho, že si to nepamatují mě vcelku uklidňuje."
Na protest jsem jen zavrtěla očima a s úsměvem jí předala vzkaz.
"Oh, můj manžílek ti vzkazuje ahoj Macynko."
"Ach bože! Já mu něco vymyslím. Proč mi tak proboha říká, vždyť ví, jak to nesnáším!"
"Právě proto se v tom vyžívá. Tvoje vztekání je prostě něco."
"Což mi připomíná, že bych měla jít domů. Hele měj se. Pozdravuj za mě Irsko. A já za tebe budu pozdravovat těch x flašek, co tu za dobu tvé nepřítomnosti prochlastám. Každopádně koukej občas zavolat."
S úsměvem jsem ji objala a tiše jí přizvukovala.
"Neboj zavolám. Slíbila jsem ti ten hovor ještě od kluků ze zákulisí."
"Já zapomněla. Naše hádka ohledně písničky."
"Přesně. Tak ahoj."
"Pa."
S úsměvem jsem Macy ještě zamávala a zmizela jsem v domovních dveřích. Otráveně jsem vyjela naším starým a jako vždy TEMNÝM výtahem nahoru do sedmého patra. Celou cestu Harry něco žvatlal a já neměla chuť ho poslouchat. Myšlenkama jsem už seděla v letadle. Ta představa mě uklidňovala. Daleko od mámy. Ale o dost blíž JEMU. Naneštěstí pro mě, Harry je přespříliš vnímavým přítelem, a brzy postřehl, že ho neposlouchám.
"Sakra, kde zase lítáš Annie?"
"Co myslíš."
"Už abys tam byla. Hlavně už abys byla v tý Anglii!"
"Hlavně abych měla tentokrát víc odvahy než posledně."
"Klídek zlato. Zase klídek."
Doma jsem unaveně zalezla do postele a doufala, že brzo usnu. Z pomalého usínání mě vyrušilo zavibrování telefonu. Opatrně jsem hmátla po telefonu a snažila jsem se, abych přitom nevzbudila Harryho. Jako vždy Macy.
"Ještě jednu krásnou noc doma."
"Kéžby krásnou, ale díky."
Pak už jsem usnula rychlostí světla. Ráno jsem si narychlo dobalila poslední věci, rozloučila jsem se doma a naprosto "neobvykle" utíkala na autobus. Doufala jsem, že ten poslední bych mohla stihnout poklidně. Nejspíš ne. Usadila jsem se v zadu a se sluchátkama v uších si prohlížela naposledy místo, kde jsem strávila tolik let. Pak už šlo všechno ráz na ráz, cesta na vlak, cesta vlakem a nakonec letiště. V letadle už to tak ubíjející nebylo. Nica letěla se mnou, tudíž jsme mohli v klidu probrat, co se za ten rok, kdy jsme byla každá jinde, událo. V Londýně už všechno bylo tak nějak lepší. Okamžitě jsme zamířili do našeho domečku, museli jsme se připravit na dnešní velkou noc. Koncert s VIP lístky. Po dvou hodinách hádek o koupelnu a debat nad tím, co by bylo lepší jsme konečně s Nicou byli spokojeny. Nica vypadala tak nějak jako vždycky, nikdy nevyšla jinak než perfektně upravená. Já si vystačila s něčím trochu lepším, abych se blýskla. Po dokončení příprav jsme vyrazili na cestu. Metrem. Vzhledem k tomu, že už jsme tu před rokem strávili nějaký čas, nebyl problém se v metru znovu zorientovat.
Před arénou se tlačily davy a nám s Nicou bylo do smíchu. Přešli jsme k postrannímu vchodu, ukázali lístky a byli propuštěny dovnitř.
"Běžte pořád rovně. Myslím, že jejich šatnu poznáte. Ten hluk nejde přeslechnout," navigoval chlápek u dveří.
S úsměvem jsme přikývli a vyrazili směrem, který nám byl určen. Před dveřmi, zpoza kterých se ozývaly různé pazvuky devíti kluků, jsme se s Nicou pozastavili a očima si popřáli navzájem hodně štěstí a kuráže. Sebevědomě jsem zaklepala a v tu chvíli se rozrazily dveře, ve kterých stál Harry. Nejdřív měl na tváři oslnivý úsměv, který se v momentě, kdy jeho oči spočinuly na mě, změnil v překvapený výraz.
"Ty jsi Annie, že jo?"
"Jo. Jak... jak to víš?" koktala jsem.
"Asi jim to manažer řekl ne?" odpověděla Nica.
Harry zavrtěl hlavou.
"Ne. Tebe totiž neznám. Teda, vím, že jsi Nica. Žes s Annie byla měsíc dva tady v Londýně. Ale, Annie znám."
Vražedně jsem do něj zabodla pohled. A v tu chvíli mě sevřel pevně v náručí.
"Takže je to pravda! Jsem tak rád! Pojďte dál. O a jinak. Rád tě poznávám Nico."
"Nápodobně," odsekla Nica a následovala mě v Harryho náruči.
Pořád jsem zmateně pozorovala Harryho, který mezitím Nicu a mě všem představil. Kluci, Liam, Louis, Niall a Zayn, se ke mě nahrnuli a všichni mě mačkali v objetí.
"Konečně!"
"Ehm, vysvětlíte mi někdo konečně o co tady jde?" zeptala se Nica.
A v tónu jejího hlasu bylo slyšet notné podráždění.
"Noo .." ujal se Liam vysvětlování, "jde o to, že před necelým rokem nás Macy představila Annie. No a my ji dlouho neviděli. Tudíž jsme nadšení, že jí po dlouhé době vidíme."
Liam se z toho snažil vybruslit, ale Nica tomuhle vůbec nevěřila. Nebrala jí to hlava. Mezitím si mě Harry vzal stranou.
"Zlato. Dneska zoficializuju nás dva. A večer po koncertě, před párty probereme všechno, co řeknem nahlas."
"Víš, ráda bych si všechno nechala projít hlavou a hlavně. Probrala to s Macy. Tohle je její práce."
Harry pochybovačně zavrtěl hlavou.
"Macy tohle nedovolí. Nedokážeš si představit její reakci na to, kdyby o tom věděla."
"Jenomže, tohle před Macy neutajíš. Ne s její rádoby profesí Harry."
"Sakra!"
"Což mi připomíná, že se musíme vrátit k ostatním a zavolat Macy. Slíbila jsem to."
Harry si mě k sobě přivinul a zamířili jsme zpět k ostatním, to už se Nica skvěle bavila se Zaynem a Ashtonem a ostatní pořád něco předcvičovali.
"Hele kluci. Potřebuju vaší pomoc. Musím zavolat Macy, máme rozepři. Jde o to, kdo zpívá danou část v little white lies."
"Tak volej" pobídl mě Louis.
Popadla jsem telefon a vytočila Macyno číslo. Už jsem to chtěla típnout, když to zvedla.
