hurts like hell [dokončeno]

13.

,,Oh bože!" Ozvalo se přes tenkou stěnu od sousedů. Už dávno se provalilo, že natáčí na stránky, které by měli být lidem pod zákonem nepřístupné. Znova jsem hladil svoji kočku, znova jsem kouřil, znovu jsem pil, znovu jsem se utápěl ve vzpomínkách. Jejich hekání, co trvalo možná pět minut, ve mě vyvolalo podobné vzpomínky. Naše poprvé, kdy jsme vzdychali s jménem toho druhého na rtech, kdy se naše city poprvé projevily, kdy láska a vášeň neznali mezí, kdy jsme překročili hranice všeho, čeho jsme byli schopní. Tak nádherné to bylo, tak procítěné. Ta bolest je tak silná, silnější jak já. Už na nic nemám sílu. Pomalu umírám zvenčí, nechávám se zevnitř pohřbívat. Moje kočka se o mě začala otírat, aby zaplašila moje slzy. Hladil jsem ji obouma rukama, a i když jsem se taky snažil zahnat slzy, brečel jsem ještě víc. Nikdy nezapomenu na jeho smutný výraz, když odjížděl. Kdyby věděl, co se stane, možná by u mě ještě chvíli zůstal. Když jsem se to dozvěděl, týden jsem všechny ignoroval. Všechno na mě dolehlo. Všechny ty nesmazatelné vzpomínky, všechny ty nesmazatelné city k tomu druhému, všechny ty nefalšované slzy, všechny ty procítěné polibky, všechna ta vášeň a touha, ta láska, co neznala mezí a vyjadřovala se před ostatními. ,,Princezno," řekl jsem směrem k ní. Zvedla hlavu a tázavě se na mě dívala. ,,Pojedeš teď na chvíli k tetě, ano?" Mluvil jsem k ní jako ke svojí dceři. Vypadala, jako by brečela. Otřela se hlavou o moji bradu a tlapku mi položila na rameno. Přivinula se k tlapce a začala vrnět. Věděla, co se děje. Věděla, že už to nezvládám. Pevně mě "obejmula" a vrněla dál. ,,Princezno," pošeptal jsem směrem k ní a hladil ji po jejím oblíbeném místečku. ,,Víš, že tě miluju, ale že toho na mě bylo až příliš. Odpusť mi to." Šeptal jsem k ní slova, ačkoli mi nerozuměla. Ale možná ano, nic jsem přece nevěděl.