hurts like hell [dokončeno]

14.

(Pusťte si písničku.)

Položil jsem Princeznu do přepravky a za jejího stálého mňoukání jsem vytočil mámino číslo. Bála se. Tak moc se bála. Nevěděla, co se bude dít. Netušila, jaký má tenhle příběh konec. Koukala na mě celou dobu, tak moc zraněně a uslzeně, až mi spadlo pár slz. ,,No mami? Mohla by sis prosím vzít Princeznu na pár dní?" Na celou věčnost. ,,Jo? A odvezeš si ji, prosím?" Nevím, co bych dělal, kdyby řekla, že má moc práce a kočku do toho všeho zmatku by nezvládla. ,,Tak...za deset minut?" Nebydleli jsme od sebe moc daleko, ale od nádraží to byl slušný kus cesty. A o to mi šlo.
,,Ahoj mami," pozdravil jsem ji s falešným úsměvem. Než přijela, přiložil jsem Princezně do přepravky její oblíbené jídlo a její oblíbenou pochoutku. ,,Ahoj. Tak na jak dlouho ji potřebuješ pohlídat?" Na celou věčnost, mami. ,,No...stačil by týden." Znova jsem se usmál. Měla klíče od mého bytu, a já tak strašně moc chtěl, aby o tom všem věděla, aby mě našla. Sice to bylo oproti ní jako zrada, ale žít bez někoho, koho milujete je příšerné. A trápit se? Nepřichází v úvahu. ,,Tak jo, ahoj." - ,,Čau." Usmáli jsme se na sebe, a pak zmizela. Zavřel jsem dveře a dopil poslední flašku, co jsem měl doma. Vešel jsem do koupelny a hledal svoji lásku. Princezna mi vždycky lízala rány, bylo to tak v zákonu divočiny. Milovala mě, jako nikdo jiný. A já se jí takhle odvděčil. Jsem to ale hodný člověk.
Před očima mi proběhly všechny naše vzpomínky. Znova jsem brečel a váhal. Při myšlence, že bych se za ty nádherný roky všem odvděčil takhle, jsem to nemohl udělat. Ale zase tu byla druhá strana. Ta mi našeptávala, že jsem všechny ztratil a že bude lepší se vytratit taky. Vzal jsem mobil do ruky a roztřeseně jsem vyhledal Viktorův kontakt. ,,Kdo je tam?" Klepal jsem se, až jsem se bál, že si zničím i tehle mobil. Že ho zničím jako náš vztah. ,,Ahoj Viktore, to jsem zase já. Jen ti chci sdělit jednu věc, poslouchej," řekl jsem roztřeseně. ,,Povídej." Zjevně se usmíval. ,,Ahh...všechno to začalo s ním. Byli jsme normální kamarádi, jenže pak se kamarádská láska měnila v něco jinýho, a tak jsme se dali dohromady. Spali jsme spolu, líbali se, smáli se a prožívali všechno spolu na maximum. Jenže pak odešel, a já byl na pokraji zhroucení. Začal jsem ti důvěřovat, svěřovat se ti. Byl jsi můj psycholog, Honza si šel svou cestou. Psycholog, kterýho jsem miloval. Dal jsem ti lásku, svoje srdce, a ty mě to samé, tu stejnou dávku. Možná větší. Tvůj úsměv mě vždycky dostával do kolen, tvoje polibky ve mě rozpalovaly touhy, rozpalovalo to moje zamrzlé srdce. Byl jsi ten nejlepší, a já v to věřil dost dlouho. Podvedl jsi mě. Nesmířil jsem se s tím, byla to další rána, a ta mě přesunula pod zem. Prostě ztratit dva lidi sakra bolí...nejhorší je to uvědomění, že se ten první už nevrátí. A tak jdu za ním. Měj se tam hezky, ať je ti s Honzou líp."