Love /CZ/

Čtyřicátá čtvrtá

A/N: "Love" je (Fanfáry a konfety) PRVNÍ v kategorii Historické! Jste skvělí, jste úžasní, jste nejlepší!

Ophelia se zasekla v poslední cele. Zoufale se pokoušela přinutit tu ženu vyjít ven, ale ona odmítala a křičela. Philip 'Philii našel jak ji vytahovala z rohu místnosti a prosila ji, aby s ní šla. Oheň už v tu chvíli oblizoval dobrou polovinu chodby a nabýval na síle. 

"Ophelie, Ophelie, nech ji!" křikl a ona se otočila. Kouř se valil skrz budovu a dole už byl slyšet křik. "Nemůžu ji tady nechat Philipe. Už jsem tady. Musím pomoct co nejvíce lidem."

"Ale ona nechce, pochop to." pronesl a ona uviděla v jeho tváři jakousi bolest a smíření s krutou realitou. Dívka přikývla, postavila se a chytila ho za ruku. "Dobře, Philipe. Tak půjdeme."

Vyběhla na chodbu a táhla ho za sebou. Doslova táhla, protože on nebyl v takovém stavu, aby s ní držel tempo sám. Běželi a ona ho táhla dolů po schodech, když se mu podlomily kolena. Skácel se dolů a posadil se na zadek, ale bylo to děsivé. Vypadal jako chodící mrtvola, a věděl to. Pokusil se zvednout, ale nepodařilo se mu to.

"Philipe, Philipe, pojď!" křičela a kouř ji štípal v očích.

"Ophelie, já nemůžu. Nedokážu to. Nech... Nech mě tady."

Ta slova ji vytočila do nepříčetna. "Tak to tedy ani omylem! Myslíš si, že jsem to celé podnikala jen abych tě tu nechala?! Ušla jsem více jak pět set mil a ušla bych dalších pět set, jen abych mohla být s tebou. Tak mi tady teď neříkej, že to nezvládneš!" S těmi slovy ho násilím vytáhla na nohy a vzala jeho obličej do dlaní. "Prošla jsem Skotskem převlečená za chlapce! Plavila se s pašeráky, pracovala v Bedlamu a zabila jsem člověka! Takže od tebe nechci slyšet, že něco nejde! Ne, dokud tu velím."

On na ni jen koukal a mlčel, až nakonec přikývl. Uslyšeli ránu, jak se propadla podlaha nejvyššího patra a vyběhli dál. Tedy, opět, Philip se snažil seč mohl, aby ji stačil, ale  tak nějak nestačil.

V tu chvíli těsně před ně spadl hořící trám. Dívka vykřikla a trhla sebou, udělala dva kroky dozadu. "Philipe, jsi v pořádku?"

"Jsem. Ale co budeme..." začal ale ona ho umlčela. "Nevím!" křikla a otočila se. Schody byly zavalené, museli se dostat dolů jinak. V tu chvíli se ale ozval hlas, hlas, o kterém si oba dva mysleli, že je jen v jejich hlavě. Ale teď ho slyšeli oba.

"Dostali jste se až sem. Tak to přece nevzdáte." 

"Elaine?" řekli oba a ona se usmála. "No, co jste si mysleli, že vás nechám jen tak. Jste rozkošní."

"Philipe?" zeptala se opatrně 'Philia a udělala krok dopředu. "Ty ji taky vidíš?"

"Ty... Nejsi... Jsi..." zakoktal Philip a žena se jenom usmívala. "Pojďme si to zjednodušit. Jsem něco jako tvůj strážný anděl, ale s malým rozdílem. Jsem spíš tvůj ochranný duch, protože jsem se rozhodla, že neodejdu, ale budu tě chránit. Jenomže jak se tak koukám, jsou tady schopnější lidé." S těmi slovy se otočila a mrkla na Ophelii.

"Pro tebe, drahá, mám jen dvě slova. Boční schodiště."

A pak, stejně tak jako se objevila i zmizela. Dívka chvíli zmateně koukala a pak vytáhla Philipa nahoru do patra. Nebylo to to nejvyšší, ale dalo se jím projít až na úplný konec pravého křídla k právě zmíněným bočním schodům. Seběhli je a ocitli se až dole, tam kde potřebovali. Bylo jim horko a kouř je dráždil v krku, ale museli jít dál.

 Prošli dolním patrem a ani ten klíč k zadním dveřím nepotřebovali, protože už je někdo vyrazil.

Procházeli zahradou, či parkem a v zádech měli hořící Betlehemskou nemocnici. To místo, ve kterém Philip strávil ty nejhorší dva měsíce svého života. Celá tato chvíle byla tak neskutečná, tak šíleně úžasná, že to ani jeden z nich ještě nepochopil. 

Byli venku.

Ophelia už Philipa podpírala a belhali se dál spolu, tak jako jeden. Všichni běželi proti nim, podívat se na tu ohnivou podívanou a nikdo jim nevěnoval žádnou pozornost. Měli by být šťastní, ale ještě to nepochopili a tak jen klopýtali dál. Za bránou se zastavili, Ophelia se narovnala a sundala si sukni. Pod tou měla schovanou jinou, hnědou, aby nepřilákala pozornost. Z Philipa sundala plášť, znova ho podepřela a pokračovali dál. Mlčky procházeli ulicemi Londýna, ale když se občas jeden z nich otočil, pořád viděli kouř a zář na obzoru, která se zrcadlila ve věčně zataženém Londýnském nebi. Pořád mlčeli a jejich mysl byla pořád ve stejném módu. Adrenalin jim pumpoval v žilách a Philip, přestože nemohl, pokračoval dál. Před očima měl temnotu a neustále padal, ale Ophelia ho vždycky zvedla. Netušila kam míří, jen se museli dostat co nejdál než přijde noc.